Dovolte mi pøedstavit úvodem Josefa Hlinomaze, jako (ne)vzdìlance. Jistì jste ji¾ postøehli, ¾e tento kumštýø, který hrál skvìle loupe¾níky, vandráky a darebáky, má tendenci pøedstavovat se jako blbec. Nechce vniknout do jízdního øádu, "èumí" na mistry logaritmických pravítek, které zatím pøedstihly poèítaèe, ale také ví, jak ještì uvidíte, ¾e Leonardovi nebylo tøeba ozdobných hodností. Naopak bychom se nejspíše smáli, kdyby se hovoøilo o akademickém malíøi jménem Leonardo.
Leè vystudovat tu profesuru, holenku, to je jiná otázka. Dokonce svým zpùsobem a pøi mé povaze bylo to, dejme tomu, nad mé síly. Jeden profesor na kartografii napøíklad asi ètrnáct dní ètyøi hodiny dennì èmáral køídou po dvou tabulích, a kdy¾ je poèmáral, smazalo se to, a on èmáral dál, èíslice a integrály a trojúhelníky a ètverce a kosoètverce a za ètrnáct dní dokázal, ¾e trojúhelník má tøi úhly a dokázal to mimo jiné i pomocí logaritmù, cosinusù, secansù a cosecansù, a pak pomocí argumentù, o kterých se mi nikdy pøedtím ani nesnilo. A dokazoval mi to, aèkoliv jsem mu to vìøil u¾ od zaèátku a bez dùkazù. Ale bavte se s ním. A pak dokazoval jiné vìci, daleko šílenìjší, ale pro to u¾ nemám slov. Dokazoval to celej rok a to byl teprve první rok z tìch ètyø, tak¾e výsledek mých úvah o zemìpise byl nakonec: No nazdar, tady ti hochu, štìstí nepokvete!
