Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Potkala jsem koȇtka
Tuto pøíhodu, jsem za¾ila hodnì dávno. Chodila jsem do desáté tøídy bývalé jedenáctiletky (pozdìji SVVŠ). Do školy jsem dojí¾dìla tramvají, na ni¾ jsem to mìla z domova dost daleko. Bylo nìkolik cest, kudy jsem mohla jít, ale já jsem si vybrala tu, která se mnì zdála nejhezèí, byla i trochu romantická. Té cestì se øíkalo U Fidlerù podle pána, který tam kdysi mìl malé zahradnictví. Tehdy tam stál ještì domeèek a polorozpadlý skleník, který zvolna zarùstal keøi èerného bezu. Dál bylo pole, v nìm¾ byla prošlapaná cestièka vedoucí ke zdi starého evangelického høbitùvku. Podél zdi vedla širší cesta a¾ ke stanici tramvaje. Tenkrát jezdily ještì staré døevìné “elektriky” bez dveøí, do nich¾ se dalo naskakovat a vyskakovat z nich…
Z domova jsem vycházela vèas, tak¾e cestou jsem mohla alespoò zbì¾nì sledovat dìní v pøírodì - co roste, kvete a naslouchat zpìvu ptákù. Èasem jsem zjistila, ¾e v pùl osmé jezdí desítka, která zatahuje do ¾i¾kovské vozovny poblí¾ školy. Byla to pro mì “desítka ze všech nejlepší”, proto¾e mì dovezla pøímo bez pøestupování na další tramvaj.
Toho dne u¾ od rána pìknì svítilo sluníèko a slibovalo hezký dubnový den. Šla jsem, tak jako v¾dy, kolem skleníku, kdy¾ tu najednou z køoví vybìhla dvì malá ko»átka, jedno celé rezavé a druhé bìlomourovaté. Ko»átka se honila po cestièce, byl na nì ú¾asný pohled. Polo¾ila jsem aktovku na zem a šla k nim. Nebála se mì, nechala se hladit, skákala mi po rukou i po nohou, bìhala kolem mne. Zapojila jsem se do jejich hry. Pojmenovala jsem si je po svém - Rezáèek a Bìlomourek.
Najednou ve mì hrklo. Kolik je hodin? Hodinky jsem nemìla, ale špatné tušení, ¾e pøijdu pozdì do školy, ano. Popadla jsem aktovku a utíkala na stanici. Jednou jsem se za Rezáèkem a Bìlomourkem ohlédla. Naštìstí se vìnovali dál hraní a nebì¾eli za mnou. Však je urèitì ještì nìkdy uvidím, v¾dy» tudy chodím ka¾dý den.
Zlé tušení se vyplnilo. Dobíhala jsem na stanici, prùvodèí právì odzvonil a tramvaj se rozjela. Mohla bych naskoèit, ale nerada bych skonèila v nemocnici nebo dokonce v krematoriu, které je hned u stanice.
Èekala jsem na další tramvaj a dìsila mì pøedstava, jak budu pøivítána, a¾ vejdu do tøídy. První hodinu je fyzika, na ni¾ máme našeho tøídního. To bude prùšvih jako hrom. Seøve mì anebo mnì dá dokonce poznámku a bude i doma zle. Nekoneèné èekání s pøestupováním - moje desítka ze všech nejlepší u¾ je jistì ve vozovnì. Strach se stupòuje. Kdy¾ vystoupím na Pra¾aèce, hodiny ukazují 8:10. U školy je zlovìstné ticho, jediný ¾iváèek jsem tu já.
Vbìhla jsem do budovy. Šatna zamèená, musím do tøídy pro klíè. Letím do druhého patra a u¾ na schodech slyším halas, který se ozývá právì z naší tøídy. Co se dìje? … Napjatá jako struna, opatrnì otevírám dveøe. Spolu¾áci sedí v lavicích, ¾ivì diskutují, ale fyzikáø tam není.
“To je klika!, to je klika!” zvolám na celou tøídu, a kluci zareagují:
“Asi mu ujel vlak, a jestli pøijde, tak nebude tasit”.
Ve tøídì panuje radostná nálada a ze mì trochu opadává napìtí, ale, ještì není úplnì vyhráno. Bojím se, abych fyzikáøe nepotkala cestou do šatny. Bì¾ím dolù a znovu do druhého patra - naštìstí na chodbì nikdo není. Vysílená sportovním výkonem a strachem, doslova padám do lavice a lapám po dechu, ale s pocitem vítìzství. Rychle si vylo¾ím na lavici uèebnici, sešit a pero - teï u¾ mù¾e kantor pøijít.
“Ty jsi zaspala?”, zeptala se Anèa, která sedìla se mnou v lavici.
“Ne, potkala jsem cestou ko»átka. “
“Co¾e, ko»átka, a kde?”
“U pole, tam co chodím na tramvaj.”
Vtom se otevøely dveøe a fyzikáø vešel. Ztichli jsme a vstali. Kantor pøehlédl tøídu a øekl:
“Místo, abyste se pøipravovali na hodinu, lítáte tady a jste uøícení jako konì. To bude soustøedìní! Sednout!”
Jeho slova nemohla patøit nikomu jinému ne¾ mnì, proto¾e moje tváøe jen ¾hnuly.
Naštìstí to dál nerozvíjel a zaèal vykládat novou látku. Na výklad jsem se vùbec nesoustøedila. Myšlenkami jsem se vracela k Rezáèkovi a Bìlomourkovi a k celé další cestì i k tomu, jak obrovské štìstí jsem mìla, ¾e fyzikáø pøišel ještì pozdìji ne¾ já, ale bylo to jen “o fous”.
Bohu¾el, ko»átka u¾ jsem víckrát nepotkala, ale hezká vzpomínka na nì mi zùstala.
Pamìtníci, vzpomínejte!
