Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (64)
Vzpomínky jsou prevít, jako rozsypané støípky pamìti se snad ka¾dému vybavují velmi „neorganizovanì“ a není tedy divu, ¾e opìt váhám, kam následující „jazzové“ vzpomínky zaøadit.
Koncem padesátých let jsme velmi fandili novému Studiu 5 Luïka Hulana a Karla Velebného, které hrávalo v kavárnì starého Zimního stadionu v Praze na Štvanici a dokonce zde poøádalo poznávací soutì¾e a rùzné hudební kvízy pro posluchaèe. Z té doby si dodnes pamatuji nádhernou skladbu Django, rekviem za bájeèného levorukého kytaristu Reinhardta. Pøítel emigrant mi pak po ètyøiceti letech pøivezl z Ameriky jiné nahrávky tohoto – s dovolením – cikána, na kterých hraje s jiným velikánem – jazzovým houslistou Grappellim.
Ale zpìt na Štvanici v roce 1959.
Vynikající byly tehdejší jam sessions, kdy kolem pùlnoci pøicházeli z divadla i muzikanti od Karla Vlacha a rùznì se pøi svých sólech hecovali. Nezapomenutelný je „duel“ trumpetistù Jiøího Jelínka a Richarda Kubertnáta. „Ríša“ improvizoval na tehdejší západní hity, ve kterých mìl u Vlacha trumpetová sóla Jiøí, a ten mu geniálnì odpovìdìl improvizací na téma «omnaja noè. To byl naopak „sovìtský hit“ Kubernáta, jakási úlitba hudebním cenzorùm!
Do této doby zapadá také mé zajímavé setkání se skupinou mladých konzervatoristù, kteøí hráli o prázdninách v jednom vrchlabském hotelu. Kluci zaèínali, byli o nìco mladší ne¾ já, a slíbil jsem jim, ¾e se¾enu nìjaký magnetofon, aby se poslechli. No – tehdy jsem svùj slib bohu¾el nesplnil, ale zøejmì to nevadilo, nebo» z nich „vyrostli“ muzikanti par excelence! S Honzou Endem jsem se pak sešel po drahných letech v Ès. rozhlasu, kde byl hudebním redaktorem, Milan Kymlièka emigroval s naší vrchlabskou kamarádkou do Kanady, kde se prosadil jako jeden z mála našich skladatelù, podobnì jako Jan Hammer junior. A tøetí z nich je asi nejznámìjší – Karel Rù¾ièka, jeden z našich nejlepších jazzových klavíristù. Hrál s mnoha jazzovými orchestry, pak s vlastním triem a od podzimu 2016 u¾ hraje bohu¾el pouze andìlíèkùm…
Jméno Jan Hammer mì ale navádí k pøeskoku na mùj další zajímavý renonc. Myslím, ¾e to bylo v roce 1968 nebo 69, na pøesnosti nezále¾í, ale ka¾dopádnì jsme mìli ještì naše první autíèko - malého ojetého Fiátka – Jagsta. A proto¾e tehdy se ještì dalo po Praze dosti pohodlnì jezdit a dokonce i parkovat, jezdil jsem na natáèení poèasí do televize ve Vladislavce autem a témìø v¾dy jsem zaparkoval poblí¾ vrátnice. Jednou to však nevyšlo, našel jsem jediné volné místo o notný kus dále, a bohu¾el jsem zaparkováním „trochu“ bránil vjezdu do jednoho domu. Kdy¾ jsem po více ne¾ hodinì pøišel ke svému autu, našel jsem za stìraèem lísteèek s velmi slušnou zprávou, abych a¾ odjedu, zavolal na uvedené èíslo, aby mohl ní¾e podepsaný zajet do své gará¾e ve dvoøe. Podepsán – Jan Hammer! Hanba mì málem fackovala, ihned jsem letìl zpìt do vrátnice televize – mobily tehdy nebyly - a zavolal na uvedené èíslo. Vzala to jeho man¾elka paní Vlasta Prùchová a s klidem „gentlemanky“ prohlásila, ¾e dìkuje a nìkam do bytu køikla: „Honzo, to auto mù¾eš pøeparkovat!“ Kdybych mohl, omlouval bych se ještì nyní! Mo¾ná bych mìl na vysvìtlenou pøipomenout, ¾e Jan Hammer senior byl výteèný kardiochirurg, jazzový kontrabasista a vibrafonista, a jeho ¾ena Vlasta Prùchová, ve své dobì a po dlouhá léta naše nejlepší jazzová zpìvaèka. Mo¾ná si nìkdo ještì pamatuje na její hezkou písnièku „Je po dešti“ („a kosové si štìstím pletou noty…“). A ještì jedna vzpomínka. Poèátkem devadesátých jsme byli s kamarádem v jednom pra¾ském jazzovém klubu ve Smeèkách na jejím malém koncertu a o pøestávce jsme si s ní malou chvilku povídali. Vzpomínali jsme na její staré jazzové skladby a já se i zeptal, zda si náhodou nevzpomene na drzouna, který jim pøed více ne¾ dvaceti lety bránil ke vjezdu do jejich gará¾e ve dvoøe. A ona s nonšalantním úsmìvem prohlásila, ¾e takových drzounù bylo habadìj…
Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky jsou prevít, jako rozsypané støípky pamìti se snad ka¾dému vybavují velmi „neorganizovanì“ a není tedy divu, ¾e opìt váhám, kam následující „jazzové“ vzpomínky zaøadit.
Jméno Jan Hammer mì ale navádí k pøeskoku na mùj další zajímavý renonc. Myslím, ¾e to bylo v roce 1968 nebo 69, na pøesnosti nezále¾í, ale ka¾dopádnì jsme mìli ještì naše první autíèko - malého ojetého Fiátka – Jagsta. A proto¾e tehdy se ještì dalo po Praze dosti pohodlnì jezdit a dokonce i parkovat, jezdil jsem na natáèení poèasí do televize ve Vladislavce autem a témìø v¾dy jsem zaparkoval poblí¾ vrátnice. Jednou to však nevyšlo, našel jsem jediné volné místo o notný kus dále, a bohu¾el jsem zaparkováním „trochu“ bránil vjezdu do jednoho domu. Kdy¾ jsem po více ne¾ hodinì pøišel ke svému autu, našel jsem za stìraèem lísteèek s velmi slušnou zprávou, abych a¾ odjedu, zavolal na uvedené èíslo, aby mohl ní¾e podepsaný zajet do své gará¾e ve dvoøe. Podepsán – Jan Hammer! Hanba mì málem fackovala, ihned jsem letìl zpìt do vrátnice televize – mobily tehdy nebyly - a zavolal na uvedené èíslo. Vzala to jeho man¾elka paní Vlasta Prùchová a s klidem „gentlemanky“ prohlásila, ¾e dìkuje a nìkam do bytu køikla: „Honzo, to auto mù¾eš pøeparkovat!“ Kdybych mohl, omlouval bych se ještì nyní! Mo¾ná bych mìl na vysvìtlenou pøipomenout, ¾e Jan Hammer senior byl výteèný kardiochirurg, jazzový kontrabasista a vibrafonista, a jeho ¾ena Vlasta Prùchová, ve své dobì a po dlouhá léta naše nejlepší jazzová zpìvaèka. Mo¾ná si nìkdo ještì pamatuje na její hezkou písnièku „Je po dešti“ („a kosové si štìstím pletou noty…“). A ještì jedna vzpomínka. Poèátkem devadesátých jsme byli s kamarádem v jednom pra¾ském jazzovém klubu ve Smeèkách na jejím malém koncertu a o pøestávce jsme si s ní malou chvilku povídali. Vzpomínali jsme na její staré jazzové skladby a já se i zeptal, zda si náhodou nevzpomene na drzouna, který jim pøed více ne¾ dvaceti lety bránil ke vjezdu do jejich gará¾e ve dvoøe. A ona s nonšalantním úsmìvem prohlásila, ¾e takových drzounù bylo habadìj…