SeniorTip

Babibajky (41)

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

* * *

Když se stane, že člověk propadne kouzlu zeměpisu, překousá se přes všechny ty poledníky, rovnoběžky a stupně a prstem po globusu pak sjezdí všechny země světa. Navštíví třeba Grónsko v době, kdy ještě skutečně bylo zelenou zemí, pustí svoji fantazii z uzdy a prodírá se pralesním dusnem rovníkové Afriky, živí se kořínky, ještěrkami a larvami brouků spolu s australskými domorodci, pročistí si plíce cestou k vrcholkům peruánských velehor, když hledá přístav vesmírných lodí na planině Nazca. V Amazonii si pak dá velký pozor na silné anakondy a nebude se ani náhodou kamarádit s piraní, potvorou jednou kousavou, a ať mi nikdo nevykládá, že si na mně nepochutná, i když je v laguně dost vody! A co takhle sladká Francie s vůní svého vína, sýrů a koření? V Itálii nezapomenout na starobylou Florencii a navštívit palác Medici. A to Rusko, panebože, šestina světa! Do Mongolska ani náhodou, taková nehostinná země. Není divu, že se cpali do Číny...

Tak dost, dost, až si na to vyděláš, pojedeš se někam podívat. Jako Kolumbus nebo Vasco da Gama, nebo… no jak se jmenoval ten, co obeplul Hornův mys? Tak a mazej se učit zeměpis!

* * *

Když není člověk nemehlo, byl by to velký div, kdyby s ním nehlo prvních pár tónů valčíku. A pěkně umtata umtata víříme doleva anebo doprava, jak se komu podaří. A v tváři nám úsměv zazáří, když partnerce nešlápneme na titěrný střevíček a při rychlých svižných obratech nestrhneme zip a tudíž i róbu.

Jo róbu, to by byl ale malér, přece róba je pro každou ženskou ten pravý vrchol večera! To už pěkných pár měsíců před plesovou sezónou se šmejdí po obchodech a hledá se ta pravá látka, protože představa, jak bude ta krása vypadat, dozrávala od posledního loňského bálu.

Tak co to bude? Brokát se už nenosí, leda bych s ním začala já, do lesklého lamé bych se musela zhubnout nejmíň o deset kilo, taft moc šustí a taky se mačká, to bych po pár kouscích vypadala! No vida, tady mají překrásný šifón, to je přesně ono, bude se kolem mě příjemně vlnit, ledacos bude i nebude vidět, pěkně to polechtá pány tanečníky, barva mně taky sluší, takže večer, doufám, neprosedím v koutě!… Cože? Kdo mi to ušije? Proboha, už teď mám průvan v peněžence, žádný módní salón, máma mě kdysi, zaplať pánbůh, naučila šít, tak si to spíchnu sama!

* * *

No já vůbec nic nemám proti pivu, v orosené sklenici vypadá na obrazovce docela esteticky. Ani nezávidím pivařům jejich žejdlíky, dokonce asi tak jednou za tři či pět roků, dohnána okolnostmi, si dám „do nosu“ ze dva hltky. Pivo prostě nemusím, nechutná mně. Nedovedu si taky dost dobře představit, že by ze mě táhlo na sto honů jako z nevětrané hospody, taky není mým životním snem válet se v posteli a mít po ruce bednu lahváčů.

Líbí se mi ale písnička o pití piva s bobkem. Je to překrásná představa, jak se do varny ke sladu přidávají bobky. Kolik a jaké? Taková putýnka zaječích či králičích? Nebo se na ně chodí do smrkového lesa, kde se prohání vysoká? To by potom pivo mělo opravdu ten správný říz! Nechutná představa, že?! Samozřejmě vím, že se jedná o bobkový list neboli laur, co si z něho Římané dělali slavnostní věnce, když se chodili povinně opíjet třeba s Neronem. Ale pivo tehdy nejspíš nepili, to pro jejich vznešená ústa bylo moc „sprostné„. Jenže do vína se zase bobek nedával, tam si dost často navzájem sypali jed, aby třeba jeden nevyzvonil, co druhému v opilosti vyklouzlo.

Ta čeština je překrásná řeč, viďte?

* * *

Když má takové malé městečko aspoň trochu štěstí a nevede jím veledůležitá magistrála směr Paříž nebo Hrádek nad Nisou, užívá si svůj poklid dokonale. Autobus jezdí dvakrát denně – jednou tam a zase zpět, přes den si děcka na silnici hrají čutanou, babky vysedávají před domem na židli z kuchyně, dědoušové s fajfkou v koutku se handrkují o svých pravdách a stotisíckrát sdělených zkušenostech, všichni o všech všechno vědí, protože jsou navzájem spřízněni přes všechna možná kolena a půl městečka „sú Maloté“ a ta druhá „Vavrušé“ a pokud se sem přistěhuje někdo odjinud, je cizák navždycky. Sousedé si ochotně pomáhají, pokud si právě nevyřizují spáchanou nespravedlnost...šak tá vaša Anča je nehanebnica jedna, našéj Marcelce zebrala Tonečka...tá až ně přinde na voči!…Jeden den jako druhý honem pryč odtud!

Óóó moje vysněné město! Tolik lidí v ulicích a nikdo si nikoho nevšímá! V paneláku se sousedé nepoznají ani za deset let! A těch výkladů a kin a kaváren a diskoték a honosných restaurací, jenže kde na to vzít, když po zaplacení činže ti zbylo sotva na chleba! A támhle na tu halenku, co by ji doma mamka spíchla za pár šupů, abych šetřila dva roky!

Ale v noci je město kouzelné, není vidět špína a odpadky, všechno svítí, jenže jít sama ven není moc dobrý nápad, to bych se nemusela třeba vrátit! Ale zase rána, ta jsou opravdu senza! Místo jakéhosi štěbetání ptačí sebranky mě budí hukot náklaďáků a vůně výfukových plynů, i když taťka by tomu řekl smrad.

Jo taťka a mamka, ti se mají!

* * *

Čáry máry podkočáry … nejde to, tak jinak ...simsala bim … zase nic, jak to ti kouzelníci dělají? Aha, už vím … abraka dabra ...hurá, aspoň se vyčarovaly hvězdičky! Ale nééé, to se mně dělají jen z námahy před očima! Jak to, že je to taková dřina, kouzelníkům to přece jde samo. Už jsem zkoušel tahat králíky z klobouku, ale nic z toho nebylo, jen jsem si vypáral futro. A to jsem si, prosím, schválně pořídil kouzelnické oblečení. Řekl by mi někdo, na co je v tom kabátě tolik kapes a na takových místech, kde normálně nebývají? No jo, tak dobře, koupím si ještě nějakou kouzelnickou knížku, tam se to třeba všechno dozvím. A kdyby to ani potom nešlo, poslechnu asi kamaráda, který mně radí, abych se raděj oženil a bude ze mě aspoň iluzionista. Hůř prý už dopadnout nemůžu. Tak mně držte palce, ať se to kouzlení naučím...co třeba takhle...simsa bimsa abra dabra čáry máry fuk …. pomóóóc, ať mě ty čarodějnice nechají, já už nebudu kouzlit, slibuju, pomóóóc….

Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autorky

Datum	Jméno	Téma
12.07. 12:58	Alena
08.07. 00:17	Květa

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás