Kdy¾ jsem mìl v prosinci roku 1983 podepsat v Kolínì nad Rýnem pracovní smlouvu s panem Hansem Schirmerem, netušil jsem vùbec, ¾e bude mùj ¾ivotní osud s tímto mimoøádným èlovìkem na více jak dvacet let dost úzce propojen a svázán.
Do Vánoc chybìlo u¾ jen pár dnù a já sedìl plný obav v malé, skromné kanceláøi velkého obchodního podnikatele Hanse Schirmera, a s napìtím oèekával, zda budu do jeho firmy vùbec pøijat.
Pøi ètení mého ¾ivotopisu se pan Schirmer najednou obrátil s uznalým úsmìvem na pøítomného prokuristu firmy a jenom tak mimochodem prohodil: „Èetl jste to, èím vším u¾ pan ®idek prošel?“
V té chvíli jsem u¾ vìdìl, ¾e mohu poèítat s nástupem do firmy Achatit Schirmer, do jednoho z nejvìtších podnikù s dárkovými a umìleckými pøedmìty v Nìmecku. Bylo to sice na zkušební dobu tøí mìsícù, ale byla tu koneènì šance se po tøech letech nezamìstnanosti uchytit a zaèít pracovat.
Tøi mìsíce utekly jak v nedalekém Rýnu voda a pak pøišla zpráva, ¾e jsme já i moje ¾ena pøijati na stálo. Mimo práce v podniku jsme se také stali správci jeho objektù a byl nám také hned pøidìlen slu¾ební byt ve firmì.
Naše zaèátky, jak to vìtšinou v exilu bývá, nebyly vùbec lehké. Zaèínal jsem jako obyèejný dìlník, a a¾ po roce mi bylo nabídnuto místo v oddìlení Achatitu ve výrobì kopií soch jako modeláø forem. O rok pozdìji jsem také zaèal sochaøit pro úèely sériové výroby figur z Achatitu. A tak jsem se dostal se svou sochaøskou tvorbou do firemní galerie mezi nìmecké sochaøe, jako byli Peter Ludwig, Susanne Juretczek, Walter Basse, Ilse Hansen-Krisl, Melita Hartlieb, Dorota Mertens, Angelika Guest a mnoho dalších.
Oddìlení se zabývalo také odléváním masek a figur svìtovì známých hercù – Charlie Chaplin, Laurel a Hardy – a klaunù, jako byli Oleg Popov, známý Grock (Adrian Wettach), nebo Charlie Rivel (José Andreu Lasserre). Poslední tøi jmenovaní byli pøíèinou mého pozdìjšího seznámení a navázání velkého pøátelství s Ondøejem Suchým, který klauny miluje nadevše, a který se tak nechtìnì zaslou¾il o mé rozhodnutí zavzpomínat na stránkách Pozitivních novin na Hanse Schirmera, a tím ho také jednou prov¾dy zvìènit.
Ondøej Suchý:
Kdy¾ jsem si v roce 1998 pøeèetl v èasopise Kvìty èlánek mé kamarádky Aleny Šloufové o jakémsi Václavu ®idkovi z Nìmecka, který vytváøí plastiky slavných cirkusových klaunù a filmových komikù, øíkal jsem si, ¾e bych toho èlovìka moc rád poznal. Èlánek jsem si vystøihnul a ulo¾il do archivu, a po jednom pokusném telefonátu, bìhem nìho¾ se mi nepodaøilo Alenu zastihnout, jsem v návalu jiných povinností na vše nakonec zapomnìl. Pøiznávám se bez muèení, ¾e jsem záhy zapomnìl i jméno Václava ®idka, a tak, kdy¾ se pøihodila ta neuvìøitelná náhoda, a já se o pìt let pozdìji s dotyèným setkal pøi veøejné rozhlasové nahrávce u nás v Šemanovicích u Kokoøína, nevìdìl jsem o nìm nic víc, ne¾ ¾e toho dne nìjak záhadnì zabloudil z Nìmec a¾ do našich konèin.
Sedìl v publiku pøi natáèení jednoho dílu rozhlasového cyklu Nostalgické muzeum zábavy, bìhem nìho¾ jsem zpovídal zakladatele legendárního Èerného divadla, herce, libretistu a skladatele Jiøího Srnce. Po natáèení jsme se dali s Václavem do øeèi, záhy jsme si zaèali tykat, dozvìdìl jsem se mnohé o jeho dálkovém plavectví i o jeho milovaném psu Koljovi. A¾ teprve po tom všem se mi dostal do ruky prospekt s Václavovými figurami, které vytváøel ve firmì pana Hanse Schirmera. Byl jsem z toho doèista paf – byla to jedna ze vzácných velkých náhod, které mi ¾ivot pøihrál, a ze které jsem mìl upøímnou radost. A mám ji dodnes!
Stalo se 10. kvìtna 2003…
Pan Schirmer byl skuteèný šéf v tom pravém slova smyslu. V¾dy» zaèínal od píky, kdy¾ v roce 1948 odléval se svou ¾enou Hanneliesou v gará¾i na Junkersdorfu své první masky, které vymodeloval sochaø Peter Ludwig, a pozdìji je vystavoval na Mezinárodním veletrhu ve Frankfurtu na ploše jeden metr ètvereèní. Svými podnikatelskými zaèátky mi trochu pøipomínal Tomáše Ba»u - zaèal z nièeho a po mnoha letech se stala jeho firma jednou z nejznámìjších v Nìmecku.