Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pes tahací Dan byl nìmecký krátkosrstý ohaø velikosti menšího telete. Pes nesmírnì dobrý a oddaný hlavnì našemu malému Honzíkovi. Dostal jsem ho u¾ jako staršího pána od kastelána Sedlecké kostnice v Kutné Hoøe.
U¾ to, jak pochopil, kam patøí, nebylo myšlením psa, ale Nìkoho. Stal se jedním z nás, co bydleli, nebo spíše ¾ili na hájence. Podle toho se také choval. Bylo z toho cítit spoustu vdìènosti, ale vùbec ne podlézavost nìkterých jeho soukmenovcù. Byl to Nìkdo, jeden z nás, Dan!
Vztah mezi malým klukem a psem pøerostl vše, co se dalo pøedpokládat. Ztratil-li se Honzík, bylo nutné hledat Dana. Kdy¾ nebyli k nalezení oba, otevøela se støecha psí boudy a byli na svìtì, kamarádi.
Na dvoøe to bylo nejinak. Dan si lehl a Honzík na nìho. Práce kluka na samotì je moc tì¾ká, tak není divu, ¾e èasto na psí podlo¾ce usnul. Bylo jasnì vidìt, jak má Dan pøele¾elé nohy, trpìl køeèí, ale nehnul se. To by klouèka vzbudil!
Kdy¾ vstali, uèil se kluk vedle nìho pobíhat. Dosáhl mu jen tak tak ruèièkama ke høbetu, kde se chytil. Kdy¾ to nevyšlo, chytil se ho za ucho. Jeho opora skuèela bolestí. To nìkdy pøivedlo maminku jako vrchního arbitra na dvoøe k tomu, ¾e je šla rozehnat. Za dobrý úmysl ušetøit chlupatce bolesti jí bylo odmìnou, ¾e se on sám na ni ošklebil, kdy¾ odhánìla Honzíka. Vypadalo to tak nìjak jako: „Ty si hoò slepice, ale na kluka mi nesahej!“ To snad byla jediná situace, kdy Dan èásteènì pøestal respektovat lidi. Èasem z toho mìl, kluk vypoèítavý, prospìch. Kdy¾ nìco provedl a hrozila odmìna, koukal se toèit kolem svého ochránce.
Za tyto slu¾by se odmìòoval Honzík Danovi tím, ¾e kdy¾ nìkdy hlídaè zaspal, co¾ se stávalo málokdy, bìhal kolem plotu a štìkal na kolem jdoucí za kamaráda, k naprostému zdìšení maminky.
Nevím, koho z nás napadlo šoupnout kluka v zimì do fusaku, usadit na sáòky, zapøáhnout je za psisko a nechat je jezdit po poli za hájenkou. Nejdøív se to dìlo za pøísného dohledu maminky. Ale èasem vyjeli na chvilku i sami. Dodnes nedovedu pochopit, jak se ti dva kámoši mohli domluvit. Jak si asi øekli: „Teï jedeme k úvozu, nebo domù.“ Dan se pøi této práci tváøil nadmíru dùle¾itì. Nikdy se nestalo, ¾e by se sáòky zvrhly. Danova okázalá opatrnost odzbrojila ka¾dého, kdo by pochyboval o tom, ¾e právì to je jeho nejobyèejnìjší d¾ob v ¾ivotì. Byl pes hlavnì honicí, ale také dìti tahací!
Naše první sáòky, které slou¾ily jako dro¾ka Honzíkovi, byly dosti zvìtralé. Smilovala se babièka Èihovická a koupila nové krásné rohaèky. Vylakované, skluznice bez šrámu a tapicírunk jen záøil novotou. Kluci, tedy Dan a Honzík, jezdili jako lordi kolem hájenky. Mìl ten povoz i opìrku pro záda pasa¾éra. Netahalo se za provázek, ale za øemínek. Prostì nádhera.
Z okna jsem se díval na Danovo rito s Honzíkem a¾ k Olšinì. „Ty, honit zvìø se mnou, to by Ti šlo. Jak je vidìt, síly máš dost, jako komoò jsi vycvièený, tak uka¾, ¾e jsi u¾iteèný i jinak.“
Tøi otýpky sena se na sanì vešly docela v pohodì. Bráškùm z lesa zaèínalo jít z tenkých do úzkých. Snìhu se nechtìlo dolù a do ¾aludku se sotva co dalo popadnout. Jeli jsme nalo¾it k velkému krmelci pod Novým rybníkem. Tam se stahovali všichni strávníci, co ¾ili pod hájenkou.
Vepøedu Dan, zapøa¾ený do øemínku saní. Ani nefunìl. Co je trocha sena za zády na jeho sílu. Voòavá podpora v nouzi pro lesní obyvatele se tak pøesunovala tam, kam bylo tøeba. Rohaèky od babièky ani nevrzly. Majestátnì se šinuly ve snìhu po stopì psa. Pejska, ne, to byla pro Dana urá¾ka!
Do toho poklidu pøesadil pøed mordou tahouna èernobílý kocour. Kde se tady v té zimì vzal, je záhada. Snad to byl zlý duch lesa pod Novým. Nejprve se ozvalo vyjeknutí psa. Musel se moc leknout. Ale v m¾iku se vzpamatoval. Pak byly vidìt jen naklonìné sáòky-rohaèky, mizící v chrastláku pod rybníkem. To necelých padesát metrù od krmelce, kam jsme jeli zakládat!
No a nic. Sem tam rána v lese, zapraskání, vybafnutí ohaøe. Nato náhle naprosté ticho. Úplný klid po pìšinì. Na alej se vyhrabal Dan. Na øemínku za sebou pøitáhl poctivì celý pravý roh za sánìk-rohaèek od babièky. Oba jsme vìdìli, ¾e jde o malér. Doma jsem to samozøejmì a logicky odnesl já. „Kdybys ho byl nezapøahal a odtáhl to tam sám, nic by se nerozsekalo.“ Byla to pravda.
Kdy¾ jsem to tomu èumáku upøímnému povídal, zdálo se mi, ¾e mu poklesly pysky a oèima sliboval: „Heleï, já Tì v tom jen tak nenechám!“ jen¾e – uštìká pes ¾enskou?
Pamìtníci, vzpomínejte!
Dan byl nìmecký krátkosrstý ohaø velikosti menšího telete. Pes nesmírnì dobrý a oddaný hlavnì našemu malému Honzíkovi. Dostal jsem ho u¾ jako staršího pána od kastelána Sedlecké kostnice v Kutné Hoøe.
