SeniorTip

Odpozorováno ze života

Poznámka redakce: Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, když Vladimír po krátké nemoci v roce 2014 zemřel. Určitě uvítáte ještě jeho další doposud nepublikované články z nevydané knížky "I to se může stát... Aneb nevážně o vážném."

Václav Židek

Pregnantní informace

Před lety se nacházela v Křižíkově ulici v Praze, téměř přesně naproti Hudebnímu divadlu v Karlíně, prodejna mražené drůbeže. Občas byly k mání drůbky nebo celá drůbež čerstvá. Informace o tom se vždy objevila na výstavních tabulích přímo na ulici.
Někdy vypadala sdělení takto: „Dnes čerstvá drůbež!“.
Bezprostředně pod tím další tabule: „Dnes Vás obsluhují naše učnice!.
A ještě důležitá informace: „Máme prsa i stehna!!!“.

Nechci zametat manžela za oknem!!!

Sousedka mé dobré známé je nevšední osobností – věří na posmrtný život, reinkarnaci, duchy, věštění, Nostradama, geopatogenní zóny, astrologii, magickou energii a řadu dalších obskurních „věd“.
Před časem ovdověla a musela tedy řešit obvyklý problém, zda dá přednost kremaci nebo pohřbu do hrobu. Radila se v té záležitosti s mojí známou, která jí doporučovala kremaci, tím spíše, že bydlela ve Strašnicích v blízkosti krematoria.
Sousedka řekla, že si to rozmyslí, ale už druhý den přišla s definitivním rozhodnutím:
„Chci pohřeb do hrobu! Jak je krematorium blízko, všichni ti nebožtíci vyletí komínem jako prach a ten se mi usazuje za okny. Nestačím ten parapet pomalu ani utírat. U cizích nebožtíků mi to tolik nevadí, ale představa, že bych hadrem nebo smetáčkem zametala vlastního manžela, je pro mne nepřijatelná!“.

Svatební přípitek

Vypravoval populární zvěrolékař:
„Ordinoval jsem desítky let na venkově a místní zemědělce jsem znal jak od vidění, tak jmény.
Jednou mě jeden z nich navštívil s tím, že jeho záhumenková koza špatně žere, také její moč se mu nelíbí a vůbec se mu zdá pohublá. Vyptával jsem se na další podrobnosti a zatím, co zemědělec vypravoval, postavil mezi řečí na stůl láhev Cinzana – tehdy to byla velká vzácnost.

Mám Cinzano rád a už jsem si představoval, jak si s manželkou večer užijeme něco neobvyklého. Samozřejmě jsem hned ochotně zajel se na záhumenkovou kozu podívat. Nenašel jsem nic závažného, zřejmě šlo o krátkou indispozici a tak jsem odjel se slibem, že ihned přijedu, kdyby se situace nějak dramaticky zhoršila.
Večer mě čekalo zklamání – manželka rozhodla, že Cinzano dá místnímu řezníkovi jako protislužbu za to, že jí již delší dobu schovává lepší maso. Co jsem mohl dělat, příští den zasvítily oči pro změnu řezníkovi, který si uvědomil, že za dva dny vdává dceru a lahvička Cinzana jako svatební přípitek před hostinou bude prvotřídním zahájením svatebních oslav. Vybavil manželku výborným masem, tehdy jen pro známé.
Za dva dny se konala u řezníka svatba a na přípitek bylo rozlito vzácným hostům a příbuzným Cinzano. Co se dělo potom, už raději líčit nebudu! Jak já to od řezníka schytal!!! V té láhvi totiž byla – určená k bakteriologickému rozboru – kozí moč!“

Psychologický účinek

Před lety učil plavat děti na Hostivařské přehradě již dávno zesnulý nestor pražských otužilců Oldřich Liška.
V té době nosili otužilci jednotnou otužileckou čepičku do vody: Na jedné straně modrou, což symbolizovalo zimní vodu pod ledovými pláněmi Arktidy, s bílými kruhy – to byl led a sníh. Na druhé straně byla čepička červená, pro letní použití, symbolizující slunce a teplo, rovněž s bílými pruhy.

Liška měl vždy čepičku s sebou, když s dětmi šel na přehradu. Používal ji jako rozhodující ukazatel pro děti, jestli je dnes počasí vyhovující a do vody se půjde, nebo jsou-li vnější podmínky natolik drsné, že zůstaneme jen u cvičení na vzduchu.
Bylo mimořádně zajímavé sledovat pokaždé stejný rituál bez ohledu na to, jestli bylo počasí špatné nebo dobré. Liška do vody nikdy nikoho nenutil a přesto všechny děti sledovaly s napětím, jakou stranou si Liška nasadí čepičku na hlavu. Nastalo dlouhé převracení čepičky v rukách, jako by Olda stále nemohl najít tu pravou stranu, mezi dětmi bylo napjaté očekávání, úplné ticho a oči jim lezly málem z důlků zvědavostí, jak to dopadne.
Konečně si Olda nasadí čepičku na hlavu – modrou stranou. Ze všech stran se jako na povel ozve zklamané: Jééé!
V tom se Olda jako by probudí: „Já jsem to spletl!!“ a čepička sedí na hlavě červenou stanou.
„Huráááá!“ a všechny děti pádí do vody. Jak bezúčelné by bylo nucení, jak málo psychologie stačí na ten potřebný výsledek!

Nečekané okolnosti

Zdravotní sestra sloužila toho dne na středisku u přijímacího okénka pro pacienty.
Byl leden, mrzlo, jen to praštělo. Zaklepání. Před okénkem paní středního věku, s poněkud těkajícím pohledem:
„Sestřičko, přišli na mě po půlnoci čtyři, svázali mě do kozelce a pořezali na rukou. Chtěli mě zabít, ale když jsem vzývala jméno Páně, rozplynuli se jako dým!“.
Na rukách bylo sotva znatelné říznutí.
„Tak to musíte povědět – druhé dveře vpravo, běžte dál!“.
Tam byla psychiatrie.

Zaťukání.
Muž středního věku: „Sestřičko, mě kousla zmije do nosu!“
"V Praze, v zimě, za takového mrazu? Tak to musíte druhé dveře vpravo!“
Pán se rozesmál. Dobře věděl, co v těch druhých dveřích vpravo je.
„Já nejsem cvok, jsem terarista! Během dne jsem nebyl doma a zmije se nějak dostala z terária. Bylo jí zima a tak si vlezla do mé postele. Když jsem si šel večer lehnout, trochu jsem ji přitlačil – no a ona se pochopitelně bránila!“

První pomoc

Můj kdysi nadřízený, potom spolupracovník a konečně milý přítel Jenda, byl doktorem technických věd. Jeho starší bratr odešel před Hitlerem do Kanady, kde se domohl významného postavení, spojeného s velkým majetkem.
Dlouhá léta se neviděli. Když nastala poněkud obleva v politické situaci, pozval Jendu na návštěvu k sobě. V té době byl již několik let vdovcem, a tak si oba bratři po dlouhém odloučení užívali. Procestovali letadly a auty snad celou Ameriku, nebylo nic významného v Novém světě, co by nenavštívili. Ani Mexiko nevynechali. A Kanadu pro její rozlehlost absolvovali alespoň pronajatým sportovním letadlem.
Dohodli se, že se budou vzájemně střídavě navštěvovat každým rokem. Pohoda to byla náramná, až Jenda říkal:
„Poslouchej, to tě stojí hrozné peníze!“
„Neboj se. To zaplatí dědici!“.

Se vším si ví rady…

Situace se obrátila, když se kanadský bratr znova oženil – přesněji – byl uloven.
Jenda měl najednou švagrovou a bylo po cestování. Aby nebyl v Kanadě živen zadarmo, musel si to alespoň symbolicky odpracovat při různé pomoci na zahradě.
Jednou cosi upravoval na plot, a jak se najednou napřímil, rozřízl si pokožku na hlavě od ostrého plechu na stříšce sloupku. Pokožka na hlavě je bohatě zásobena krví, a tak to hodně leje. Jendovi kapala krev skoro proudem, jak byl předkloněn, na luxusní dlaždičky cestou ke stejně luxusní vile.
Na zavolání vyběhla švagrová. „Ježíšmarjá!“ a opět zmizela ve vile. Hned se však opět objevila s hadrem na podlahu v ruce a začala otírat zakrvácené dlaždičky. Moc se jí to nedařilo. Předkloněný Jenda, který se nechtěl pocákat krví, stále kapal a tak švagrová stále utírala. Konečně pochopila, že takhle nebude úspěšná, a tak ten hadr, už špinavý od dlaždiček, připlácla Jendovi na hlavu. Teprve pak se objevil bratr a následovala cesta na chirurgii. Spravily to asi tři stehy. Ale od té doby Jenda říkával:
„Se vším si ví rady. I s tou hygienou!“

Není nad zdvořilost

Podnik, do kterého jsem nastoupil jako projektant v první polovině padesátých let, nebyl ještě stabilizován, a tak sídlil v nejrůznějších pronajatých prostorách po Praze. Tak hned osobní oddělení, kde se mnou sepisovali vstupní data, sídlilo v mlékárně, dokonce nápis byl ještě nad vstupními dveřmi. Za prodejním pultem však místo mlékařky seděla úřednice za psacím stolem. Zatím co jsem diktoval úřednici nacionálie, vstoupila do obchodu statná madam, praštila velkou bandaskou o pult a poručila:

„Litr polotučnýho!“

Investiční oddělení sídlilo zase v bývalém kožešnictví, takže nebylo nic neobvyklého, když do krámu vstoupila zámožně vyhlížející paní, položila krásný kožich na stůl a prohlásila:
„Prosím uskladnit na zimu!“
Po této zkušenosti jsem se nedivil, že když jsem měl co dělat s účtárnami, byl jsem poslán do značně zchátralého domu, kde jsem s potížemi podle složitého popisu pátral v úplně tmavých chodbách po požadovaném cíli svojí cesty. Konečně správná chodba, tmavá, jen spoře osvětlená denním svitem, který v mizivé míře procházel horní částí dveří, které ústily do jednotlivých kanceláří.
Na konci chodby stála tmavá nevysoká postava, a protože jsem byl v podniku úplným nováčkem a netušil, s kým mám tu čest, zdvořile jsem pozdravil: „Dobrý den!“
Odpovědi jsem se nedočkal. Jsou tady pěkní nezdvořáci, pomyslil jsem si a vstoupil do prvních dveří, jejichž kliku jsem v té tmě nahmatal.
Vyřídil jsem svoje záležitosti a odcházel. Po otevření dveří vniklo světlo do chodby a já konečně uviděl, koho jsem tak zdvořile pozdravil. Byla to násypná kamna.

Vladimír Kulíček

* * *

Zobrazit všechny články autora

Datum	Jméno	Téma
21.05. 10:23	Vesuvjana
19.05. 15:30	Václav Židek
19.05. 14:56	Von
19.05. 11:40	ferbl
19.05. 05:29	Mara

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás