Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Škola
Do obecné školy jsem chodila v Trojanovicích na Lomné. Vesnice rozlo¾ená do široka na úpatí hor s vévodícím Radhoštìm, mìla dokonce školy ètyøi. Názvy dvou se vázaly pøímo k hoøe, pod ní¾ le¾ely – škola pod Javorníkem a škola pod Radhoštìm. Dalším daly název potoky, které kolem nich putovaly k Frenštátu. Škola na Lomné a škola Na Bystrém.
Chodila jsem to té nejpìknìjší školy a byla jsem na to hrdá. I kdy¾ jsem vùbec nemìla pøedstavu o nìjaké architektuøe, pøece jenom jsem poznala rozdíl.Tøi školy byly pøízemní podlouhlé budovy s vysokými okny. A šedivé. Naše škola byla veselá u¾ na pohled, proto¾e mìla okrovou omítku a èervenou støechu. A byla jednopatrová s krásnou vazbou krovù, trojdílnými okny a po stranách mìla pøístavky. Celkový dojem byl velmi milý vèetnì kvìtinových pøedzahrádek, o nì¾ se starala paní øídící.
V prùèelí školy byl nápis slo¾ený z velkých mosazných èi mìdìných písmen: „Jubilejní škola presidenta Masaryka“. Škola byla postavena v roce 1928 a jejího otevøení se zúèastnil i pan president Masaryk. Zcela nedávno se mi pochlubila moje nejstarší sestra, která se narodila v roce 1925, ¾e ji jako malou kudrnatou holèièku, kterou dr¾el tatínek v náruèí, pan president pohladil a øíkal: „Ty máš pìkné vlásky!“ A jedna stará paní mi tak najednou z nièeho nic povídala:“Já jsem panu presidentovi podávala kytièku a Olina Bla¾ková øíkala básnièku. On nás pochválil a øíkal, dobøe jste se to nauèily, dìvèata!“
To vše se odehrávalo v èase, kdy já jsem se na tento svìt ještì ani nechystala.
Nápis na škole má svou historii. Kdy¾ jsem do školy zaèala chodit v roce 1938, byl tam, za války ho sundali a po høebech tam zùstaly veliké teèky, z nich¾ èas smazával barvu. Vypadaly jako by plakaly. Pøes válku byla písmena ukryta na pùdì, aby je pak slavnostnì u¾ v roce 1945, a té slavnosti u¾ jsem se zúèastnila, znovu instalovali. Netrvalo dlouho a nápis musel zase pryè a v roce 1968 se opìt vrátil. Ne na dlouho, proto¾e bývalý krajský tajemník Mamula mìl v Trojanovicích chatu a tak bylo zcela samozøejmé, ¾e nemohl mít takový nápis na oèích. Tenkrát byl nìkdo tolik „moudrý“, ¾e nechal nápis zešmelcovat. Dnes u¾ je to opìt Jubilejní škola presidenta Masaryka, jen kvalita písmen je jiná. A¾ mì mrazí pøi pomyšlení, jak lze jedním nápisem dokumentovat hrùznost èasu, který jsme museli pro¾ívat a jak se bìhem padesáti let zacházelo s písmeny!
Škola byla jednopatrová, ale zase tak veliká nebyla. Tøídy v ní byly tøi a pøístavky poskytovaly bydlení panu øídícímu a paní uèitelce ruèních prací. Pozdìji tam byl také obecní úøad. Øíkalo se mu „obec“. Jak se úøadovalo, to u¾ nevím, ale vydávaly se tam potravinové lístky a jeden z mých strýcù tam pracoval jako policajt.
Po válce z iniciativy Divadelního spolku a z pøíspìvkù soukromníkù odhalil pøed školou pomník padlým hrdinùm obou svìtových válek. Autorem byl místní rodák Jan Knebl. Byla to tenkrát veliká sláva, která mìla pokraèování na høišti u øeky Lomné.
Mìla jsem školu velmi ráda a zøejmì to nebylo jen pro její pìkný exteriér, ale uèil nás také ten nejhodnìjší pan øídící. Jmenoval se Petr Jalùvka a jeho osobnost vyzaøovala tolik dobroty, ¾e mì vzpomínka na nìho provází celý ¾ivot.Ka¾dý den mì pøi vstupu do tøída vítal: „Háòo, co bylo na ráno? Brýja?“ Nikdy na nás nekøièel, jako pøed ním pan øídící Tetens a velmi taktnì nás uvádìl do zaèátku vìdìní. Na konci školního roku nás vzal na výlet na Horeèky.
V tom èase také zavedli školní telefon – ze tøídy, do tøídy. Na stìnì visela døevìná bedýnka, sluchátko, které se zavìšovalo po stranì, mìlo døevìnou kulatou rukoje». Uèitelé pou¾ívali telefon dost èasto, ale co si øíkali, to u¾ nevím.
Jedna vìc mi však ve škole moc vadila. V pravém rohu tøídy vedle stojánku s umyvadlem, bylo plivátko. Slou¾ilo jenom panu uèiteli, ale ještì dnes je mi nevolno, kdy¾ si pøedstavím jeho úkon. Jak pomalu ¾moulal v puse nevábný obsah a potom ho pøesnì nasmìroval do kulaté dírky plivátka. ®e to bylo nehygienické, to nám tenkrát vùbec nevadilo. ®ili jsme na venkova zdravì. Jedno plivátko nás nemohlo poškodit.
Ètyøleté období školní docházky bylo snad jen radostné. Jen jednou, kdy¾ uprostøed vyuèování pøišli pro pana uèitele Strakoše dva mu¾i v ko¾ených kabátech, a odvedli ho, byli jsme vydìšeni. Nechápali jsme vùbec, co se dìje a nikdo nám nevysvìtlil, proè pan uèitel na druhý den a všechny další u¾ do školy nepøišel.
Školu v minulých letech pøestavìli. Je v ní více tøíd, dìti necvièí na dvoøe, ale v tìlocviènì. Místo bachratých kamen je høeje ústøední topení. A nejsou rozdìleny na jednotlivá oddìlení. Nevím, jestli je tu výhodu mají ony a nebo jsme ji mìli my. Staèili jsme se v¾dycky od tìch starších nìco pøiuèit. Za katedru u¾ se nepostaví ani jeden z našich uèitelù.
Paní uèitelka ruèních prací se jmenovala Reková a byla nejstarší úèastníci setkání bývalých ¾ákù trojanovské školy dne 18. øíjna 2003, které se uskuteènilo u pøíle¾itosti 75. výroèí jejího otevøení.
Pamìtníci, vzpomínejte!