Naše hájenka Milí pøátelé, zamyslel jsem se a usoudil, ¾e Tonda Suk byl pro nás takový velikán, ¾e by se na nìj nemìlo zapomenout. A proto¾e jsem mu pøed lety pro Pozitivní noviny pøepisoval nìkolik èláneèkù (nemìl tehdy ještì poèítaè), mám ty èlánky ve svém archívu. Redakce PN mi dovolila, abych je mohl pøedávat i SeniorTipu a tak zde jsou první dva z jeho doby pøed vojnou. Mara byla tak laskavá a udìlala k èlánkùm kolá¾.
Srdeènì zdraví Vladimír (von)
* * *
Kdy¾ se nám narodil první syn, bydleli jsme v Ledèi nad Sázavou. Byli jsme sice mezi hodnými lidmi, ale v bývalém magacínu. Schody jako na pùdu, co se do „bytu“ pøineslo, to se muselo zase odnést, záchod pøes celý dvùr, hrùza, kdy¾ byla námraza, a za zdí sodovkárna, kde v noci myli láhve na nìjaké hroznì hulákající potvoøe. V tomto prostøedí vyrùstal malý Honzík a my byli rádi, ¾e bydlíme alespoò tak. A tìšili jsme se …
Ve Vickovicích, kousek od vsi, jsme si s maminkou pøipadali jako v ráji! Mìli jsme svou hájenku, kterou jsme si zaèali upravovat na bydlení. Baráèek roubený ze døeva, zevnitø omítnutý na heraklit, z venku pokrytý drobným šindelem, velice podobným šupinám vánoèního kapra. V celku to pùsobilo dojmem a¾ pohádkové perníkové chaloupky.
Z lesního závodu jsem dostal nìjaký peníz na opravu, a tak se pracovalo. Cílem bylo – vybudovat si co nejlepší domov.
Dost dlouho vaøila maminka s Honzíkem tìm, co tam pracovali, jen na dvoøe na ohništi. Jezdili jsme do vsi Bejbinkou všichni. Snad nejvìtší zásluhu na opravì mìl „pan Alois“. Byl to dost starý, ale ohromnì pracovitý a hodný pán z Lomeèku. Takovýchto poctivcù se nám zaèalo v poslední dobì nedoèkávat. Jemu nešlo o peníze. Jemu šlo o to, aby jeho práce byla nìkomu u¾iteèná. A vdìènost splácel vdìèností.
Najednou pøišel ten slavný den, kdy jsme se z Ledèe stìhovali „do svého“. Staèila na to jedna fùrka autíèka z lesního závodu. Veèer jsme zalehli utahaní, jak to pøi stìhování bývá. Já usnul okam¾itì. Maminka však ne. Pro ni, holku sice z vesnice, ale dlouho ¾ijící v Táboøe a potom v Ledèi, byla samota nìèím zatím novým a neznámým. Kdo ví, co tady mù¾e èekat? Nauèili jsme se ale ¾ít ve volném prostoru, skoro pocikánsky.
Za tu dobu, co byl baráèek prázdný, se sem nastìhovaly regimenty myšek. Naè taky bydlet v lese, kdy¾ je to mo¾né pod støechou. Mnì ti „skøítkové“ nevadili. Ale mamince ano! Vrcholem však bylo, kdy¾ mi jeden z té jejich neposedné spoleènosti pøebìhl v posteli pøes oblièej. Nastal tvrdý boj. Pastièky poklapávaly celé dny. I jedu bylo pou¾ito, ale také se této likvidaèní akce naplno zúèastnila vzduchovka. Za noc se tak tøeba povedl výøad i pìti kouskù. Koèka, kterou jsme dostali od Kleèákù, zatím byla tak malá, ¾e se spíš myší bála. Ani tahle kalamita nás nepøeválcovala, pøe¾ili jsme ji a byl pokoj. Vlastnì ne. Jen do zimy.
Zaèalo chumelit. Kolem Vickovic bylo v¾dy snìhu dost. Spal jsem výbornì v oèekávání ranní obnovy. Nìkdy hluboko v noci se mnou maminka zatøepala: „Táto, nìkdo je na pùdì!“ Zaposlouchal jsem se do tmy. Skuteènì, z pùdy pronikaly zvuky, jako kdy¾ nìkdo chodí kolem pozednic. Jinudy ne¾ po ¾ebøíku ze stodoly se na pùdu vylézt nedalo. Vstali jsme. Vzal jsem brokovnici a baterku. Jestli nìkdo na pùdì je, musí tam být od vèerejška. Do stodoly stopy v èerstvém snìhu ¾ádné nevedou. Maminka hlídala u ¾ebøíku a já prolezl na pùdu. Nikde nic nebylo. Zalehli jsme a praskání se ozvalo znovu. Poèkáme na ráno. Kolem šesté to pøestalo. Asi šel strašidlák spát.
Probudili jsme se do rána plného oslnivé krásy èerstvého snìhu. Úplnì to zvalo: „Pojï, vem‘ si flintu a hybaj! Všechno, co se v lese dìlo celou noc, tady máš zapsané.“ Sníh zaèal ve slunci vlhnout. Praskání se zase ozvalo. Teprve teï mi došlo. Dlouhý høeben hájenky, støecha plná snìhu. Co jiného na to mají øíkat krovy. Na dlouhou tyè jsme pøibili prkno a maminka sníh ze støechy potahovala. Bylo tím pádem po strašidlech. Toto zaøízení pak stálo u stodoly a bylo pøipraveno kdykoliv zasáhnout.
Ti, kteøí pøišli bydlet po nás, hájence od snìhu nepomáhali. Dopadlo to tak, ¾e se baráèek pøevrátil smìrem ke vsi. Nerozpadl se, dr¾el pohromadì. Jen kuchynì byla asi víc jak metr ve vzduchu! Nevidìli jsme tu pohromu, jen jsme o ní slyšeli, ale bylo nám hájenky náramnì líto. Byla to pøece „naše“ hájenka.
