Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
Taky si øíkáte, ¾e by to teï chtìlo nìco poetiètìjšího na uklidnìní nervù? No prosím, tady to máme! Pøekvapení podniku, náš majstrštyk, pìknì do køupava vypeèená mladá husièka z nejlepšího chovu. Ta vùnì! Ta lahoda pro oèi a pro èich! Sliny se vám sbíhají? Ještì chvilinku strpení, kolega nese køehounký knedlíèek, vídeòský, prosím! A to zelíèko jedna báseò! Copak jste èekali jiného? Vy nemáte rádi poezii?! Tak to je nám líto, obtì¾ujte se, prosím, támhle pøes ulici k vegetariánùm, kdy¾ vám poezie nevoní!
No vidìli jste to? To jsou dneska lidi!
* * *
Jednou omarodil jeden semafor, co visel pøesnì nad støedem rušné silnice. Nejspíš do nìho napršelo nìjakou dírkou, kterou mu pro¾rala rez, nebo do nìho vítr nafoukal plno prachu. Kdo ví, co se stalo? Prostì v nìm zaskøípalo, zajiskøilo, barevná svìtla se rozblikala jako zbláznìná a zkrat a konec! Ani blik!
...No, tohle mi tak scházelo! Zrovna teï, kdy¾ je dopravní špièka a auta se u¾ vidí doma v gará¾i! ...To bude na silnici rutyka, v¾dy» za tím volantem u¾ nikdo ani poøádnì nepøemýšlí, ka¾dý se spoléhá jen na mì!…
A taky ¾e jo. Támhleten øidiè se místo sledování provozu vìnuje kolínkùm sleèny na vedlejším sedadle, támhle zase závodí stará škodovka s novým oplíkem, nána jedna, v¾dy» sotva dejchá, a proè ta audina nadrcává do …áááá, u¾ je to tady! U¾ to øinèí a kvílí a troubí! U¾ se srazili!!! Zavolejte honem nìkdo policajty a pro mì sanitku, nemù¾u se na to dívat, omdlím...
* * *
To nejsou jen tak ledajaké hodiny, jak byste si tøeba mysleli. Kdysi sice spokojenì tikaly v babièèinì parádním pokoji a ka¾dou hodinu melodicky odbíjely, ale po letech je jako dìdictví dostal vnuk. Tak pøišly do nového domku postaveného na základech prastarého mlýna. Buïte pøece trochu trpìliví, hned vám povím, proè nejsou ledajaké.
Nikdo neví, co se v prùbìhu minulých dvou set let ve mlýnì pøihodilo, ono se ani neví, co tady bylo pøed tím mlýnem, ale i teï v novém domeèku ¾ije duch, ®itík mu øíkají. Nikomu neubli¾uje, jen o sobì èas od èasu dává vìdìt. Zpoèátku pou¾íval tyhle hodiny. Jak? I kdy¾ je u¾ nikdo nenatáhl, jakmile jednou dotikaly, vítaly pøicházející mladé man¾ele v jakýkoli èas veselým nepøetr¾itým a dlouhým odbíjením. Ne, nebyla to náhoda, náhoda se pøece pravidelnì neopakuje! Nezbylo nic jiného, ne¾ jim v jejich cinkání zabránit. Teï stojí na stejném pøíborníku jako u babièky, palièky šetrnì obalené mìkkým flanelem a nikdo je nenatáhl u¾ víc ne¾ dvanáct let. Aha, vy chcete vìdìt, co teï ®itík, kdy¾ nemù¾e odbíjet? Nikam se neztratil, jen si našel jinou mo¾nost, jak projevit, ¾e tady poøád ještì je. Máme nìkolik rùzných fotografií s podivnou mléènì bílou šmouhou. Odkud se tam vzala?
* * *
No, tak takhle nìjak to vypadá, kdy¾ je èlovìk pøesvìdèený, ¾e mu patøí celý svìt. Na jeho místì bych se ale nepovalovala na severním pólu a jemu pøilehlých oblastech. On takový ischias a revma ve všech kloubech není ani v mladém vìku nic pøíjemného, o zánìtu ledvin a jeho následcích ani nemluvì. Taky by se u¾ nemusel zvednout, to od ztuhlosti svalstva, a hned by ho pøešly všechny frajeøinky s rukama za hlavou a stéblem trávy v zubech.
Já bych mu poradila, aby se radìj pøekulil na rovník, tam se mu horkem ta euforie vypaøí z hlavy a aspoò se bude moct vrátit domù po svých.
* * *
Tak tahle aktovka se tìšila do školy, kdy¾ ještì stávala na regálu v obchodì. Tìšení je pozitivní a taky s ohledem na její mládí a nezkušenost jí je nebudeme kazit. Ale pojïme dál – jedinou její starostí bylo, kdo¾e si ji koupí a jestli s ní bude dobøe zacházet. Byla pøipravená slou¾it a¾ do roztrhání tìla, i kdy¾ ji vyrobili ze skoro neznièitelného materiálu.
Já nevím, jaké vy máte zkušenosti s tìšením, ale naší aktovce se skuteènì vyplnilo vrchovatì. U¾ila si prvòáèkovské nervozity, poøádnì vydrhnutá nastoupila jako suverénka se svým pá»ákem do dalších bojù o vìdomosti, pøe¾ila i roš»árny sedmákù a darebaèiny poslední tøídy na základce. Klidnì by mohla odejít do aktovkového dùchodu, jen¾e! jen¾e jí se to ve škole moc líbilo, a tak pøemluvila svého nerozluèného kamaráda, aby to ještì zkusil na gymnáziu. Budete mi vìøit, kdy¾ vám prozradím, ¾e ji nosil le¾érnì pøehozenou pøes rameno ještì i na „výšce“ ?!