Soupis knih pro chudé
Jak správnì nazvat pøítelkyni, s kterou jsem se seznámila ještì v batolecí dobì? Nejspíš je to pamìtnice. Obì jsme pamìtnice jedna druhé a zároveò pamatujeme mnohé. Pamìtnice Zdenka poslala mi z rodného mìsteèka kalendáø, jak ho místní radní pøipravili pro nový rok: Mìsteèko kdysi a dnes.
Zajímavý nápad, zdaøilé provedení, radost v domì. Je pozoruhodné, ¾e na fotografiích starých sto let je plno lidí. Øemeslníci a obchodníci stojí pøed svými krámky, dìti oèumují co se dìje, nìkdo jede na kole, bì¾í tu i pes. Je to jako filmový støih – koukej, èlovìèe, tak jsme ¾ili a tak jsme vypadali. Dokonalá atmosféra té doby.
Fotografie souèasné jsou prázdné. Asfaltka se blyští po dešti, chrám Pánì má pøeta¾ené barvy, ohavná kovová zábradlí tam co býval vlídný chodník, nikde ¾iváèka. Pøesto mám z toho kalendáøe velkou radost a budu ho poøád prohlí¾et, hlavnì koukat lupou na ty naše pøedky tam.
Ovšem pøekvapení mi pamìtnice Zdenka pøipravila, kdy¾ kalendáø nestandartního formátu vlo¾ila do stejnì velkých desek, desek zjevnì pocházejících z doby tìch starých fotografií, desek s nápisem kaligraficky secesním: SOUPIS KNIH PRO CHUDÉ. Jsem okouzlena. A pøemejšlím: opravdu knihy, aby si chudí mohli èíst? Na jedné staré fotografii je zachycen bývalý barokní špitál, kde do¾ívali staøí a chudí a pøed tímto svìdkem soucitu té doby jde staøenka s hùlkou a šátkem na hlavì. Ty knihy byly pro ni? Tolik knih, ¾e musely být sepsány do velikých desek?
Za panství kní¾at Kinských nebylo v mìsteèku bezdomovcù. Pod barokní støechou mohli si dokonce èíst.