Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (3) Øeknete si – jsme pøece magazín pro seniory! Ale ¾ivot je rovnì¾ plný krásy a tím radosti. Øíkáme – právì proto pohádky a øíkanky. Kdopak má v dnešní uspìchané dobì èas na ètení a vyprávìní pohádek svým dìtem a vnouèatùm a to i pøesto, ¾e si pamatujeme, jak dìtství bylo nejkrásnìjším èasem našeho ¾ivota, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajù a pøekvapení, pøitom bylo jedno, kde jsme ¾ili a èím jsme byli obklopeni.
Na základì úspìšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli pøedstavit našim ètenáøùm novou serii pohádek pro vás a vaše dìti i vnouèata a hlavnì také pro ty, kteøí nezapomnìli na kouzlo vyprávìní našich prarodièù i rodièù a rádi na nìj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává ètenáøùm znát, jaký ú¾asný výbìr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou èi makovou a¾ k moderním obrazùm souèasného ¾ivota, dalo by se øíct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Svìtlík mistrnì vlo¾il své ¾ivotní zkušenosti a nenásilnou formou bude pùsobit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Princezna Lízátko
Byla jedna královna a ta byla tak mlsná, ¾e nejedla nic jiného ne¾ samé sladkosti. Snídala jahody se šlehaèkou, k tomu kakao; v poledne si dala ovocnou polévku, nudle s mákem nebo krupiènou kaši, jindy švestkové knedlíky nebo ¾emlovku, potom zákusek a zapila jej malinovkou; posvaèila dortík s kafíèkem; k veèeøi si poruèila buchtièky se šodó a do postele si dala pøinést zmrzlinový pohár. Byla brzy kulatá jako meloun, ani na ní nebylo vidìt, ¾e èeká rodinu.
Kdy¾ pøivedla na svìt dceru a poprvé ji políbila, mìla pusu jako od cukrové vaty. Olízla jí tváøièku – a vìøte nebo nevìøte – ta holka byla z cukru! Honem jí navlékli rukavièky, aby si neucucala všechny prstíky, a pøemýšleli, co si s ní poènou. Princezna rostla jako jiné dìti, byla krásná a sladká, ale celý zámek na ni musel neustále dávat pozor. Nesmìla se mýt ani koupat, jen ji v¾dycky otøeli vlhkou houbou, pít mohla jenom náprstek vody dennì, ven smìla pouze tehdy, kdy¾ bylo sucho a teplo, aby se nerozpustila v dešti. Sotva se trochu zatáhlo, zavøeli ji do komnaty, kde nešlo otevøít ani jedno okno, aby ji snad nenapadlo vystrèit ven ruku èi hlavu. Jmenovala se Lizetka, ale slu¾ebnictvo jí zlomyslnì øíkalo Lízátko.
Královna z toho všeho zanevøela na sladkosti. Zakázala pìstovat øepu a vyrábìt cukr, chovat vèely a stáèet med, péct buchty a dorty. Zhubla a stala se z ní zatrpklá osoba. Veselo nebylo ani v podzámèí.
Sotva Lizetka vyrostla, zaèali se v zámku objevovat nápadníci z okolních zemí. Tìšili se, ¾e budou dostávat sladké pusinky, pak se však dozvìdìli, jak by museli o princeznu peèovat, aby jim vydr¾ela – a ztratili zájem. Princezna z toho byla neš»astná, ale nesmìla plakat, aby se jí nedìlaly ve tváøi stru¾ky.
Jednou, kdy¾ u¾ byli všichni usou¾eni z toho, ¾e si nemají èím osladit ¾ivot, zašla princezna do zahrady. Tam se opøela o møí¾ a dívala se tesknì na pramen s jezírkem, odkud tekla voda do podzámèí. Najednou møí¾ povolila – slou¾ící zapomnìli zamknout branku – a princezna se poprvé ocitla sama u vody. Nejprve si klekla na bøeh a zhluboka se napila. Ach, to byla krása! Pak si namoèila jednu nohu, za chvíli druhou, nakonec jí to nedalo, svlékla se a vešla do jezírka, ¾e se aspoò jednou celá namoèí a hned zase vybìhne. Jakmile však byla ve vodì a okusila neznámou rozkoš, nechtìlo se jí u¾ ven. Zkoušela plavat a ono to šlo, byla lehounká jako pírko, stále lehèí a lehèí…
V zámku zatím èekala na Lizetku svaèina: vajíèko na tvrdo, slané brambùrky a okurka. Šli pro ni do její komnaty, ale tam nebyla. Hledali ji tedy v rù¾ovém salónku, potom v zeleném a v modrém…, ale princezna nikde. Nastal shon. Slou¾ící bìhali nahoru dolù, prohledávali celý zámek, volali: „Princezno Lízetko! Kde jste? Ozvìte se!“ Vybìhli i na zahradu, našli otevøenou branku a u jezírka princezniny šaty. To byla rána! Ale to u¾ byli u jezera i král a královna, plakali a naøíkali, ¾e se jim dceruška rozpustila.
Zatímco v zámku zavládl smutek, v podzámèí se lidé radovali. „Z kašny na návsi teèe sladká voda. Ochutnejte!“ ®ivot u¾ dlouho chutnal jako pelynìk, a tak není divu, ¾e všichni nabírali vodu do hrnkù a do d¾bánkù, honem si vaøili èaj a kávu a veselili se.
Kdy¾ královští man¾elé vyplakali u jezírka všechny slzy, zaslechli z altánku hluboké nadechnutí. Bì¾eli tam – a co nevidí: na lehátku le¾í princezna a probírá se ze spánku. Trochu pobledlá a unavená, ale š»astná jako nikdy pøedtím. Ukázalo se, ¾e nebyla celá z cukru, ¾e to byla jenom sladká poleva. A tak se i na zámku radovali, a¾ do rána hodovali, zpívali a tancovali.
V zahoøklém království se opìt smìl vyrábìt cukr, med a sirup, smìly se péct koláèe, buchty a dorty, ale nikdo se u¾ nepøecpával sladkostmi. Všichni tu byli štíhlí jako proutek, èilí jako rybièka a zdraví jako øípa.