Øeknete si – jsme pøece magazín pro seniory! Ale ¾ivot je rovnì¾ plný krásy a tím radosti. Øíkáme – právì proto pohádky a øíkanky. Kdopak má v dnešní uspìchané dobì èas na ètení a vyprávìní pohádek svým dìtem a vnouèatùm a to i pøesto, ¾e si pamatujeme, jak dìtství bylo nejkrásnìjším èasem našeho ¾ivota, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajù a pøekvapení, pøitom bylo jedno, kde jsme ¾ili a èím jsme byli obklopeni.
Na základì úspìšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli pøedstavit našim ètenáøùm novou serii pohádek pro vás a vaše dìti i vnouèata a hlavnì také pro ty, kteøí nezapomnìli na kouzlo vyprávìní našich prarodièù i rodièù a rádi na nìj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává ètenáøùm znát, jaký ú¾asný výbìr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou èi makovou a¾ k moderním obrazùm souèasného ¾ivota, dalo by se øíct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Svìtlík mistrnì vlo¾il své ¾ivotní zkušenosti a nenásilnou formou bude pùsobit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Bludištì
Všichni mládenci ze vsi u¾ byli ¾enatí, jenom Kuba si poøád hrál s kluky nebo vyprávìl mròatùm svých sester pohádky. Kdy¾ u¾ pro nìj široko daleko nezbyla ¾ádná holka, máma se namíchla a vyhnala ho do svìta, a» se poohlídne po nevìstì jinde. Jinak se prý od nìj vnouèat nedoèká.
Kuba šel a šel, a¾ pøišel do zemì, kde bylo dívek na vdávání habadìj, ale mìlo to jeden háèek: nesmìly se provdat døíve ne¾ princezna. A ta byla stále svobodná, proto¾e král dal vyhlásit, ¾e kdo ji chce získat, musí si poradit s bludištìm, co je pod hradem. A to se dosud nikomu nepodaøilo. Všichni èekali, kdy král tu zkoušku odvolá, ale tomu se do toho nìjak nechtìlo.
„Jestli se u¾ musím ¾enit,“ øíkal si Kuba, „a» to stojí za to. Budu se ucházet o princeznu!“
Našel si nocleh u jednoho provazníka v podhradí a chystal se na kutì, ¾e se pøed tou tì¾kou zkouškou poøádnì vyspí. Ale pøišel za ním vnuk toho øemeslníka, sirotek Lojzík, a škemral, a» mu Kuba nìco vypráví, dìda ¾e u¾ je mrzutý a babièka plete všechny pohádky dohromady. Kuba se nedal dvakrát pobízet, vlezl si k Lojzíkovi na pec a tam si s ním povídal tak dlouho, dokud oba neusnuli. Ráno si pak posteskl: „Kdybych tak vìdìl, co mì dnes èeká!“
Lojzík ho chtìl potìšit. „Nìco o tom bludišti vím. Vlezli jsme s kluky do hradního pøíkopu a prohlédli si je aspoò zvenèí. Má jeden vchod a sedm východù. Ka¾dý den musíš najít jinou cestu ven. Dvakrát tøikrát se to ka¾dému podaøí, ale potom se splete a zabloudí k východu, kterým u¾ jednou vyšel.“
Kuba chvíli pøemýšlel a pak povídá: „Kdyby mi tvùj dìda dal ka¾dý den klubko provázku, rozmotával bych je za sebou a znaèil si cestu, kterou jsem prošel.“
„S tím nepoèítej,“ øekl Lojzík. „Nejsi první, koho to napadlo. Strá¾e tì ka¾dý den dùkladnì prohledají. Nesmíš mít u sebe vùbec nic: ani klubko provázku, ani kousek køídy, nic.“
Kuba posmutnìl, sedl si na truhlu, slo¾il hlavu do dlaní a díval se na babièku, která právì pletla svetr. Najednou mu blýsklo v oèích, sundal si kabát a povídá: „Jde vám to pìknì od ruky, matièko. Dokázala byste mi do zítra uplést stejnou vestu, jakou mám na sobì?“
Babièka si posunula brýle z nosu na oèi, prohlédla si Kubùv svetr a povídá: „Proèpak ne? Vzorek je to jednoduchý, jednou hladce, dvakrát obrace, podobné vlny mám dost…“
„I na šest takových svetrù?“ zeptal se Kuba.
Babièka se podívala do truhly a pøisvìdèila. Zmìøila mu pøedek i záda a hned se dala do pletení.
„Co chceš dìlat?“ vyzvídal Lojza.
„Uvidíš,“ øekl Kuba, oblékl si kabát a vydal se na hrad.
Tady ho slavnostnì uvítali, proto¾e se u¾ dlouho nikdo nepokusil splnit tak tì¾ký úkol, a pak to šlo ráz na ráz: zavedli ho do bludištì, dùkladnì prohledali a zabouchli za ním dveøe.
„To mi nedáte ani olejovou lampièku?“ køièel Kuba.
„Cha, cha!“ zasmáli se zbrojnoši. „To by se ti líbilo!“
V bludišti nebylo skoro nic vidìt. Pár paprskù, které sem tu a tam pronikly nìjakou škvírkou ve zdech, ka¾dého spíše mátly, ne¾ aby mu pomohly.
Kuba si však vìdìl rady. Sundal kabát, svlékl vestu, našel poslední oèko, rozvázal uzlík a jak postupoval bludištìm, páral z vesty øádek po øádku a nechával za sebou vlákno vlny a¾ k prvnímu východu.
Veèer povìdìl Lojzíkovi pohádku, ráno se poøádnì nasnídal, vzal si od babièky nový svetr a vydal se znovu do hradu. Strá¾e nic nepoznaly, vidìly, ¾e je obleèen na chlup stejnì jako vèera, a vpustily ho do bludištì. A tak si Kuba ka¾dý den oznaèil rozpletenou vlnou prošlou cestu a podaøilo se mu najít nový východ.
Poslední den bylo kolem hradu lidí jako máku – hlavnì svobodných dívek a jejich mládencù. Nadšenì Kubu zdravili, proto¾e se u¾ tìšili na svatební hody a veselí.
Jenom král byl jaksi mrzutý. Kdy¾ se Kuba s velkou slávou objevil v posledním sedmém východu, zeptal se král opatrnì: „Nechceš místo princezny nìco jiného?“
„Proèpak mi nechcete dát svou dceru?“ divil se hrdina.
„Nìjak jsem to s tì¾kostí toho úkolu pøehnal,“ omlouval se král, „a princezna nám zatím trochu zestárla. Královna u¾ jí našla ve vlasech pár støíbrných nitek.“
S princeznou to nebylo tak hrozné, Kubovi se líbila, a tak si ji vzal. A pak si vzal k sobì i provazníka a jeho ¾enu, co mu upletla šest svetrù, i jejich vnuka Lojzíka, aby mìl komu vyprávìt pohádky – alespoò do té doby, ne¾ bude mít vlastní dìti.