Jablková aféra
Jabloòové stromy. Jenom dvì slovíèka a co se za nimi všechno skrývá. Kdy¾ na jaøe jablonì krásnì kvetou rù¾ovými, plnými a voòavými kvìty, chodívám se na nì ráda dívat a obdivovat je. Povídám si s nimi a stromy, jako by rozumìly, mì odmìòují radostí, pocitem souznìní a pozdìji bohatou úrodou. Jsou snad v ka¾dé zahradì a rostou v hojné míøe i ve volné pøírodì. Také jsme mìli na zahradì jablonì, o které jsme se starali, jak jsme nejlépe umìli. V¾dy» takové zakousnutí do chutného jablíèka, kdo by mu odolal! Ale nevìøili byste, co nás kvùli jablkùm potkalo. Ta byla prvním faktorem v oné památné události, druhým se zcela neèekanì stala naše babièka.
Vyrostla na vesnici a tam nikdy nebylo dost penìz. Pøesto postavila se svým mu¾em dùm, který Milan pozdìji pøestavil na kompletní bydlení pro dvì rodiny. Musela umìt hodnì poèítat a vyu¾ít všeho, co se nabízelo v pøírodì a okolí. Nikdy nemyslela jenom sama na sebe a také teï chtìla pøispìt nìjakou tou kaèkou klukùm na magnetofon, bez nìho¾ nemohli ¾ít. Z dùchodu to jednoduché nebylo. Proto zaèala ve škarpì u silnice sbírat jablka, která nikdo neèesal a která ve finále vesele hnila pod stromy. V¾dycky jich sebrala kárku a šup s nimi do výkupu v místní prodejnì. Sbírala poctivì, penízky pøibývaly a ona mìla radost. Ale chybièka se pøece jenom vloudila. Babièèina èinnost vzbudila pozornost na vyšších místech, kam se všechny záznamy povinnì odvádìly. Tìch jablek bylo toti¾ tolik, ¾e se v ¾ádném pøípadì nemohla urodit na jedné, by» velké, zahradì. Jak k nim pøišla, to u¾ se nikde nepsalo. Udána byla jenom váha a vyplacené peníze. A obì hodnoty vysoce pøekraèovaly bì¾né pomìry. Nebylo divu, ¾e se o babièku zaèala zajímat policie. V¾dy» co kdyby se jednalo o hospodáøskou kriminalitu!
Jednou, hned jak jsem se vrátila z práce, se mì babièka zeptala:
„Hani, nešla bys se mnou na kukuøici? Dneska ji sklidili a urèitì bychom nìco nasbíraly pro prasátko.“
Na to jsem slyšela. Uvaøeno bylo od vèerejšího dne, honem jsem se pøevlékla, povinný pracovní kostýmek povìsila do skøínì a vymódila se, jak se na pole slušelo. Tedy gumáky, tepláky, starý, vytahaný svetr a na hlavu šátek, proto¾e byl podzim a na strništích pìknì fièelo. Nikdo by v tom strašákovi nehledal vedoucí pracovnici. Stejnì obleèená babièka u¾ na mì èekala venku s kárkou a obì jsme vyrazily po státní silnici, abychom se dostaly na pole za vesnicí. Byl na nás asi pohled, a kdo by nás neznal, urèitì by nám dal korunu. To však nebylo v tuto chvíli dùle¾ité. Dùle¾ité bylo sebrat co nejvíce kukuøice, aby prasátko pìknì rostlo. Zaèalo poprchávat, ale to nám pranic nevadilo. Jenom jsme si pevnìji pøitáhly šátky a pøidaly do kroku. Sotva jsme se dostaly z vesnice, zastavilo u nás policejní auto. Myslely jsme, ¾e se asi chtìjí na nìco zeptat a zùstaly stát také. Z auta vystoupili dva mladí policejní pøíslušníci a s úøední, vá¾nou tváøí se zeptali:
„Která z vás je paní Štainerová?“
„Já,“ øekla hrdì babièka.
„Já jsem také Štainerová,“ hlesla jsem a v duchu jsem zaèínala tušit, ¾e se o nìjakou nezávaznou informaci jednat nebude. ®e to bude daleko horší.
„A která z vás kradla ta jablka?“ padla pøímá a jasná otázka.
„To jsem byla já. Ale já jsem je nekradla, já jsem je sbírala ve škarpì.“ pøiznala babièka.
Hrdost byla ta tam a ona se zaèala se tøást po celém tìle.
„To povídejte nìkomu jinému, paní Štainerová. V¾dy» vy jste natrhala a odevzdala do výkupu pomalu sto metrákù jablek. A to u¾ je pøece zlodìjina!“ Odporovali tvrdì pøíslušníci zákona.
Okam¾itì jsem se pøidala na její stranu a rozhodnì prohlásila:
„Naše babièka nic neukradla! Ta jablka stejnì nikdo netrhá, padají na zem a hnijí. Jenom je sbírala ze zemì, ne¾ se zkazí docela.“
„A kde jste je sbírala, v jaké škarpì?“ následovala ihned další otázka.
„No pøece v naší škarpì, jak jsme tam sekali trávu pro králíky. Teï u¾ je ale celá zarostlá kopøivami. No jen se podívejte se, jaké mám z toho nohy,“ øekla s pláèem babièka a vyhrnula si suknì vysoko nad kolena. Mìla opravdu nohy celé po¾ahané, opuchlé a èervené.
„A proè jste tam chodila, kdy¾ máte sami dost velkou zahradu? To vám nestaèilo, to jste musela chodit ještì krást?“ oboøili se na ni oba dva pøíslušníci. Byli neodbytní a nepøíjemní. Nejvíce je asi popudilo to slovíèko „naše škarpa“, které se v éøe socialismu nenosilo.
„Ale já jsem to nechtìla pro sebe. Já jsem to chtìla pro vnuky, abych jim pøidala na ten magnetofon, co ho tolik chtìjí,“ bránila se s pláèem babièka, která si poøád v šoku dr¾ela vysoko vykasanou sukni.
„Tak si to vysvìtlíme u nás na stanici. Pojedete s námi!“ rozhodli nezvratnì pøíslušníci zákona. Nalo¾ili naši plaèící babièku dozadu do policejního auta a odjeli.
Zùstala jsem na silnici sama s kárkou jako opaøená. Rychle jsem se ale sebrala a rozbìhla se domù. Man¾el u¾ byl naštìstí také doma a já na nìj hned ve dveøích vyhrkla:
„Milane, policajti zabásli babièku!“
„Co to plácáš, co to meleš, co ¾e se stalo?“
„Zastavili nás na silnici a babièku sebrali, ¾e prý je zlodìjka a krade jablka.“
„Jedeme za ní, to je pøece blbost, to se musí vysvìtlit! Ty se normálnì obleè, já jdu vyjet s autem a jedeme za ní!“ V m¾iku jsme byli vypraveni a vyrazili babièce na pomoc.
Kdy¾ jsme však vyjí¾dìli z vrat, zastavilo pøed naším barákem opìt policejní auto. Krve by se v nás nedoøezal a já u¾ se vidìla v kriminále nebo alespoò u výslechu kvùli neoprávnìnému obohacování. Mé chmurné pøedstavy se naštìstí nesplnily. Z auta vystoupili dva jiní pøíslušníci, otevøeli zadní dveøe a pomohli vystoupit i naší, u¾ usmìvavé a klidné, babièce.
„Dìti, tak u¾ jsem tady! Všechno se vysvìtlilo a pan esenbé byl na mì moc hodný!“ volala radostnì babièka.
Naše pøekvapení neznalo mezí, ale to ještì nebylo všechno. Doèkali jsme se dokonce ještì omluvy za trapné nedorozumìní ze strany policejních pøíslušníkù.
A pak, ¾e na svìtì není spravedlnost! Spíš to ale bylo tak, ¾e pan esenbé na stanici byl výjimeènì rozumný èlovìk. Uznal, ¾e by z úrody stromù, o které se jejich zákonný majitel léta nestará, stejnì nic nebylo a ¾e jádro pudla je zøejmì nìkde jinde, ne¾ v naší babièce. Proto jí jenom doporuèil, aby na jablka do škarpy u¾ nechodila a ona se toho dr¾ela.
Tak¾e zase všechno dobøe dopadlo, ale jablka nám na rok pìknì zavaøila. Bodej» by ne. Taková událost se na vesnici ihned rozkøikne, vìtšinou si ka¾dý ještì nìco pøidá a z komára je potom velbloud. Nejvíce tím byl posti¾en man¾el. Byl toti¾ zvyklý chodit v nedìli po obìdì na pivko a na partièku karet s kamarády. Tìšil se na to celý týden a aféra s jablky ho málem o jeho radost pøipravila. Jakmile jenom otevøel dveøe hospody, v¾dycky ho nìkdo pøivítal otázkou:
„Copak, Milane, ty nejdeš dneska na jablka?“
Ostatní dobráci se hned rádi pøidali s podobnými otázkami, a¾ man¾ela pøešla chu» na pìnivý mok a dlouho se nezdr¾el. Vracel se domù celý rozzlobený, mnì to však proti mysli nebylo. Urèitì by se nedìlní odpoledne dalo strávit jinak a lépe. Bohu¾el, zùstali jsme pøi starém, proto¾e jablková aféra odeznìla, aby byla nahrazena zase jinou, novou událostí svìtového významu.