Komediant nebo umìlec? Jeden pán:
Kdysi jeden básník odpovìdìl na otázku o povinnosti umìlce tak, ¾e by umìlec mìl být umìlcem a ne komediantem. Co jste vy, Mistøe? Do které z tìch dvou kategorií se øadíte?
Hlinomaz:
Komediant, pane, komediant! To je jistota. Jestli jsem umìlec, to musí posoudit nìkdo jinej, tak vysoko si netroufám. Samozøejmì, ten váš básník má pravdu. Trochu, u¾ proto, ¾e není šprochu, a tak dále... On to jistì myslí ve vznešeném slova smyslu a jistì nemá nic proti komediantùm.
Jen¾e vy asi myslíte, ¾e je to proti nim. V èeštinì má to slovo nìkolik významù. Jsou lidé, a to i mezi umìlci, kteøí nemají komedianty rádi v jakémkoli smyslu slova. Bývají nìkdy nafouknutí odpovìdností jak bublina. Jindy pøipomínají hrnec s vaøícím mlékem, odpovìdností pøetékají a mají strach, aby se jim neprotrhl vlastní škraloup. Ale neberte to, prosím, jako polemiku s vaším básníkem!
Je to tak, ¾e ne všichni umìlci jsou komedianty a ne všichni komedianti jsou umìlci. Ty dvì discipliny si nevadí, mohou jít zrovna tak ruku v ruce, jako se mohou bez sebe obejít. Herci! Je Chaplin umìlec? Mimové všech dob a národù, taneèníci a klauni!
A šašci. Salvator Dali klidnì udìlá vìdeckou pøednášku na Sorbonì, aby došel k poznání, ¾e všechno, co bylo kdy namalováno, bylo podmínìno a ovlivnìno dvìma objekty, bez nich¾ veškeré malíøství by nemohlo vzniknout: karfiolem a nosoro¾cem.
A po pøednášce nechá se pronásledovat rozzuøeným davem posluchaèù. Je snad proto pan Dali menším umìlcem? Výsledek je ovšem ten, ¾e ceny jeho obrazù vystoupí do závratných výšin, nebo» ceny souèasného umìní i neumìní jsou pøímo úmìrné popularitì výrobcovì. A jen Picasso komediant mù¾e odpovìdìt bohaté dámì z Ameriky, která si od nìho koupila obraz za 10 000 dolarù, na její otázku:
"Byl byste, Mistøe, tak laskav a øekl mi, co ten obraz znamená?" slovy:
"Pro vás, madam, to znamená obraz od Picassa a pro mne 10 000 dolarù."
Jen¾e básník mìl spíš u¾ít slova tajtrlík, proto¾e slovo komediant u¾ dávno ztratilo hanlivou pøíchu» a má, øekl bych, spíš pøíchu» lichotivou a povzbuzující. Komediant má pøedevším smysl pro humor a vìdomí, ¾e veškeré konání lidské má mimo jiné i komickou stránku. U¾ Shakespeare volá: Šat strakatý dejte mi!
A i principál v Prodané nevìstì øíká Vaškovi, ¾e všichni jsou víceménì komedianty. A umírající Bethoven: Konec komedie.
A ten antický pán, co bydlel v sudì, to taky nedìlal ani tak kvùli komfortu, ale proto, aby si ostatní všimli, co øíká a na co pøišel. Dobøe se mu, komediantovi, v sudu ¾ilo, v Øecku je teplo.
A tak mnoho komediantù právì pro svoji komediálnost dostalo se do dìjin. A nemuseli zrovna vystupovat na divadle nebo v biografu. Nejen umìlci, ale i císaøi, králové, hrabata, kní¾ata. erteplata hráli tyátr. A ještì si pro sebe dr¾eli šašky. A podle ovoce jejich poznáte a rozeznáte je, komedianty, klauny a tajtrlíky. Za takové srandisty ale pìknì dìkujeme. Od takových legrácek radìji dále od hradu dále!
Nám jde ovšem o komediantství, které znamená pøedevším nápaditost a nové pohledy ze všech stran a úhlù. A celé tajemství oblíbeného a populárního komika je v tom, ¾e myslí a cítí stejnì jako ti, pro které hraje, a» u¾ je bulvární, anebo pro fajnšmekry.
Kdyby tomu tak nebylo, mohl by se tøeba rozkrájet a umlátit, øvát, vnucovat se a lichotit, kroutit se a chodit po hlavì, ký¾ený aplaus by se nedostavil. Døíve si objednávali divadelní øeditelé klaku, k ní¾ se hloupí diváci pøipojili, aby nevypadali hloupì. To je základ snobizmu. Ano, hloupí lidé dají si i paumìní vnutit v domnìní, ¾e jejich natvrdlost nevyjde najevo. Bì¾ná praxe v moderním svìtì. S umìním sveze se pak desetkrát tolik paumìní.
Umìlec komediant ale je jiná otázka ne¾ komediant in¾enýr nebo lékaø. Mohou být také komedianty.
V soukromí. Je to jejich lidské plus. Ale u rýsovacího prkna nebo na operaèním sále by to nešlo. Hašek je umìlec, ale stává se komediantem v okam¾iku, kdy ho napadne komediant Švejk. ®ije s ním tak dlouho, dokud není celý. A básník? Ale ano, to pøece je umìlec. Komediant Villon. A nebyl snad Shakespeare básníkem? Nebo» ne samou tragedií ¾iv je èlovìk.
Ravik:
A ètenáø by teï asi rád vìdìl, copak si o tomto tématu myslím já, kdy¾ jsem Josefa Hlinomaze znal. Ovšem¾e byl kouzelným a nenapodobitelným komediantem. vedu pøíklad z jedné návštìvy.
Josef Hlinomaz mì uvítal huronským øevem. Poèal mi vyprávìt, jak jej navštívili policajti, prý aby mohli z mého bytu, vyprávìl, sledovat podezøelý objekt. Ovšem mlèenlivost, jak pravili, byla podmínkou. Mimochodem nedaleko Hlinomazova bytu se nacházela (v místì dnešní teologické fakulty) zpravodajská centrála.
Co¾ o to, pravil Hlinomaz, já bych vám ten kvartýr pùjèil rád. Jenom¾e já jsem strašpytel a vidìl jsem jeden film o agentovi 007. Kdyby ten se dozvìdìl, co tady chystáte, kdoví jak bych dopadl. Jistì by mnì dal dìsnì do dr¾ky. Ale hlavnì vám, pánové, nemohu slíbit mlèenlivost. Víte, já jsem dìsnì ukecanej a co nevím, to nepovím. Tak¾e já za sebe neruèím a u¾ dnes odpoledne bude o vaší návštìvì mluvit celý Barrandov.
A to u¾ páni z vnitra zaèali mít nahnáno a radìji se porouèeli. Nádherný to komediální kousek pøedvedl pan Hlinomaz - ale tohle zvládl s vnitrem jen superkomediant Hlinomazova druhu. Tak¾e jestli nás toho dne odposlouchávali, udìlali si u ka¾dého z nás záznam, no a Hlinomaz mìl na vnitru vymalováno.
Jeden pán:
