Nejhùø se vyrovnáte s vlastní chybou, ale vítìzství nastane, kdy¾ si pøiznáte, ¾e byla vlastní.
Tak jo, vygruntovala jsem auto, koneènì. Vysavaè na pumpì mìl po mém odjezdu zácpu - no co, no, auto je moje kanceláø, jídelna a mateøské centrum. Naopak ti, co èekali na wapku vypadali, ¾e se podìlaj.
Pøi èištìní interiéru jsem pøišla koneènì na to, kam dìti schovávají vycucaný bonbony, ka¾dý flek na sedaèce mi pøipomnìl, jak øíkám dìtem: dám ti to, ale nevyleješ to! Aaach!... Hotovo!
Jako bych to auto pozlatila! ®e bych si ušila návleky na boty...bílé rukavice? Zaplaším pitomý nápad a nasedám v typickém ranním blázinci škola, školka, klienti, nemluvte na mì všichni najednou, tašky do kufru, nekopej do sedaèky, nesahej na okna, pùl dne jsem to drhla.
Ve zpìtném zrcátku jsem zkontrolovala svou vlastní karoserii a pohledem na okno kufru jsem se poplácala po rameni. Leštìním oken bych se prostì mohla ¾ivit. "Co to pípa, mami?" No a co, furt nìco nìkde pípa, ¾ijeme v elektronické dobì, drahá, jedem, nemluvte na mì. Øíkám, limuzína, sousedka zírá, jak jsem to vydrhla, i se za mým vozem otoèila.
Místo hlavy kalendáø, místo konèetin chapadla, teïka tady, potom tam, tady pøedám dìti, tohle zaplatím, tamto vyzvednu... a ze zadu slyším: "Maminko, já vím, ¾e na tebe nemám mluvit, ale mám strach, ¾e mi vypadne taška, kdy¾ máme otevøený kufr."
Jak øíkám, naleštìný tak, ¾e i vyhøívací pruhy na zadním oknì zmizely. Blbec!