Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
Ano, tak tohle je ta nejsprávnìjší „lebeda“. Koneènì jsme se doèkali prázdného bytu, dìcka hulajdají nìkde po lesích a loukách, kam jsme je, dbajíce o jejich zdravý vývin, vyslali na tábor, kolem nás je všude naklizeno, o co¾ se v rámci dovolené postarala man¾elka, a my si tedy v klidu pøeèteme noviny a budeme hodnì dlouho nad pøeèteným pøemýšlet, k èemu¾ nám poslou¾í tentý¾ tisk polo¾ený opatrnì pøes oblièej, to aby nás ani jeden sluneèní paprsek nerušil v meditaci. ®ena u¾ je vycvièená a chodí po špièkách, nebo» moje pøemýšlení je velmi dùle¾itá devíza pro rodinný klid. Teï u¾ jen aby zavonìlo kafínko a pohoda je dokonalá.
Tak kde ksakru je?! Snad si taky nelehla?! No tak takhle si to tedy nepøedstavuji, JÁ, MOJE VELIÈENSTVO!
* * *
Copak je to po ránu za køik na zahradì? Kdo to ruší sladký poklid rostlinstva? Co se to dìje tak strašného, ¾e nejmladší kopretina z trsu vedle branky úprkem bì¾í cesta necesta a jeèí jako hasièská siréna? Vùbec se to k ní nehodí, v¾dy» má bìlostné svatební šaty nevìsty a pusinka pocukrovaná pylem jí zlatì záøí!
A v tom, jak mù¾eme vidìt, to všechno vìzí. Dychtivá vèelièka s prázdnými košíèky se do¾aduje toho zlatého pylu, je to její právo, její povinnost, jak to, ¾e to kopretinka neví?
Ale co vás nemá! Ví to velice dobøe, jen si chce svoji krásu co nejdéle zachovat. V¾dy» vidí u svých sestøièek, jak rychle uvadají, kdy¾ se kamarádily s vèelkami. To ona nechce, vèelky se jí nelíbí, nepøipadají jí estetické, jsou moc baculaté a mají nebezpeèné ¾ihadlo! Jo, to kdyby pøiletìl ten rozkošný otakárek, co se vèera tøepetal nad denivkami, to by byla jiná!
A víte co, zkrátíme to. Kopretinka dostala svého otakárka, ostatní se kamarádily s vèelkami. A teï mù¾ete hádat, kdo uvadl bez dìtí – semínek?
* * *
Krindapána lidi, poïte honem, u¾ jste to slyšeli? Jedna paní povídala …. ¾e ji schválnì postøíkal autobus, kdy¾ stála na zastávce u trafiky … ¾e vidìla, jak pøes silnici bì¾el pes a nemìl náhubek … ¾e sousedovic koèka chodí chytat myši na její zahradu … ¾e ta nestyda odnaproti u¾ má zase nový pøeliv, sukni a¾ po kotníky a na ní rozparek skoro do pasu … ¾e tamhleten kluk nosí èepici pøedkem dozadu a urèitì se proto špatnì uèí …¾e ti mladí z tøetího patra si místo miminka zase poøídili nové auto a kam na ty peníze chodí, to není jen tak … ¾e ...blabalablabla…
A tak jim ujela i poslední tramvaj, vùbec nepøišli do práce a zmeškali, co se dalo. Zato si povìdìli tolik drbù, ¾e na bulváru vystáli pod sebou dùlek a jestli je nerozehnala ta veèerní bouøka, stojí tam dodnes. Dobøe jim tak!
* * *
Uprostøed jednoho starého lesa obklopená vysokými smrky byla tajuplná paseka. Za mìsíèního svitu na ní tanèívaly lehkonohé víly a noèní vánek jim k tomu hrál jemné šumivé melodie.
Za sluneèného poledne vonìla paseka zralými jahodami, na kterých si pochutnávali obyvatelé lesa, a v zelené trávì se èervenaly klobouèky muchomùrek.
Co na tom, ¾e jsou jedovaté, nikdo rozumný si do nich pøece nekousne! Ale jsou jemnì sametové a krásnì se na nich odpoèívá.
Zvláš» kdy¾ je po ruce vodní dýmka a nikdo se vás neodvá¾í vyrušit.
* * *
To byl jednou jeden Loròon, co bydlel v krabièce ze santalového døeva a mìkouèého sametu. Velice si na tom zakládal, a kdy¾ ho èas od èasu jemná ¾enská ruka vyndala, aby si ho vzala do divadla nebo na ples, rozzáøila se mu sklíèka jako svíèky na vánoèním stromeèku. To si zase u¾ije, to zase uvidí „vìcí“! Jestlipak paní radová bude zase mít ty staré šaty, co u¾ dávno vyšly z módy? A bude mít sleèna Mici zase jiného kavalíra? A jestlipak tomu nafoukanému tenoru zase pøeskoèí hlas, a¾ se bude naparovat pøed naondulovaným sopránem? A kdopak tentokrát té protivné paní vrchní poštmistrové pøišlápne vleèku? … Neuvidìl nic. Jak se tak rozechvìl oèekáváním, vyklouzl z jemné ruèky na tvrdou zem a bylo po koukání.