Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Starý revír
V Trojanovicích byly kdysi hájenky ètyøi. Po øadì: na Bystrém, na Lomné, tam se jinak ne¾ „starý revír“ neøeklo. A potom byly další hájenky - pod Radhoštìm a pod Javorníkem. Dnes u¾ tam zùstala hájenka jediná, jenom ten „starý revír“. Hájenky byly v¾dy pro nezasvìcené místem romantickým, k nim¾ se vá¾e mnoho pøíbìhù v naší literatuøe.
Trojanovský „starý revír“snad právì proto, ¾e døíve slou¾il úèelùm vyšším, ( ne¾ postavili krásnou budovu dole u hlavní cesty, bydlel tam nadlesní) – mìl podobu zcela jinou a má ji skoro stejnou do dneška. Rozlehlá ku podivu celokamenná stavba je posazena na úpatí Mjašího, její okna se dívají k východu i k západu, ale také do široké frenštátské kotliny. Bývala rozdìlená pro dvì rodiny a já jsem za svého mlada mívala vztah k obìma a také jsem dobøe vìdìla, jak nevlídné je bydlení v kamenné budovì v zimì, kdy se místnosti nedají poøádnì vytopit, ani velikánská kuchyò, by» døeva bylo dostatek.
V první polovinì velikánského stavení, která mìla okna i na západ a pod nimi¾ byl hustý thujový plot, bydlel novì pøišlý hajný. Pøistìhoval se odnìkud z roviny, kde mu neš»astnou náhodou na zaèátku války zastøelili man¾elku. V èase jeho pøíchodu na „starý revír“ se u¾ o dvì dìvèata starala tuze mladá macecha, která brzy po pøíchodu pøidala k obìma dìvèátkùm sestøièku Evièku.
Pøíbìh jako z románu. Hajný, statný ètyøicátník s neobvyklým køestním jménem Ilja, byl fešák. Vysoký, èernovlasý srovnatelný s idolem tehdejším ¾en Gary Cooperem. Jeho nové paní, pùvabné blondýnì, bylo nìco málo pøes dvacet. Dvì dìvèata, z nich¾ jedné bylo kolem deseti a druhá zápasila s pubertou, se mezi vìkovì nesourodou dvojicí mlátily ode zdi ke zdi. Starší Irèa, která kamarádila s mou sestrou Jindrou, nejednou našla útoèištì u nás. Nìkdy i na nìkolik týdnù. Mladá maminka stì¾í rozumìla svému miminku – ó, to byl poprask na dìdinì, kdy¾ malièkou umývala studenou vodou pod pumpou ve vìku, kdy se ještì nemluvòata balila do peøinky! Tak nebylo divu, ¾e její vztah k dceøi jen o málo mladší, byl vìtšinou konfliktní a pro desetiletou mìla té¾ málo porozumìní.
Irèa byla hubatá a zøejmì pro horší slovo daleko nechodila. Stalo se, ¾e jednou k veèeru k nám pøibìhla zcela uøícená, hledala útoèištì u naší maminky a chvíli za ní se objevila hajná se sekerou v ruce a volala:“Kde je ta zmijeeeé, já ji zabiju!“ Vše se vysvìtlilo, náš taktní tatínek paní hajnou zklidnil a slíbil, ¾e dìvèe mù¾e zùstat u nás nìjaký èas, aby doma neprovokovalo.
Pøes tyto neshody, skoro románové, se rozrùstalo pøátelství. Maminka ochotnì pøedávala své výchovné zkušenosti mladé krasavici a tatínek s hajným trávíval volný èas. Ono ho zase tolik nebylo. A já jsem se skamarádila s Eliškou, která byla snad o rok starší. Ráda jsem k nim chodívala! U¾ pro ten obrovský prostor. Veliká, pøeveliká kuchyò. Tedy, ta byla! Vnitøní stìnu dìlila na polovinu bachratá kachlová kamna, u nich¾ v¾dy vonìla obrovská hromada døíví – v¾dy» to byla hájenka! Uprostøed veliký stùl se ¾idlemi a na èelní stìnì se mezi dvìma okny ztrácela kredenc. Ve srovnání s naší kuchyní, kde jsme se sotva otoèili a bylo nás sedm, to byl pøímo ráj.
Ani nevím, jak dlouho slou¾il šarmantní hajný ve „starém revíru“. Elišku si vzala nìjaká teta na Slovensko, setkala jsem se s ní u¾ jako s dospìlou. Starší Irèa se samozøejmì provdala a i ta Evièka u¾ dnes bude mít skoro šedesát. ®ivot v hájovnì se uklidnil, na krásnou mladou paní si sousedé zvykli a pomlouvali ji pak u¾ jenom ti, kteøí ji hajnému závidìli.
I druhá polovina „starého revíru“ dostala v mém dìtství nové osídlence. Navštìvovala jsem tøetí tøídu obecné školy, kdy¾ k nám pøišel spolu s povinnou nìmèinou nový spolu¾ák. Shodou okolností právì do hodiny nìmèiny,“ Na první otázku uèitele Strakoše: „Wie heist du? – Jak se jmenuješ?“, odpovìdìl drobný blonïáèek s úzkým oblièejem a výrazným nosem tak hlasitì, ¾e se zachvìla okna: „Ich heise Franz Vlèek“ zaznìlo z drobného chlapeèka tak, ¾e si u¾ nav¾dy získal autoritu celé tøídy.
A já jsem se poprvé zamilovala. Byla to zvláštní láska. V èase, kdy jsem k nim chodívala pro mléko a v duchu si sumírovala, kterou rukou musím zaklepat, jak otevøít dveøe a jaká budou má první slova po jejich otevøení (obyèejnì mi mùj plán zhatila sympatická paní hajná, která se svou elegancí a noblesnì vyèesaným drdolem jako by do tohoto prostøedí ani nepatøila, tím, ¾e mì první pøivítala) jsem k tomu praktickému pøidávala i myšlenky na svou první lásku.
V mých pøedstavách byl nemocný, jeho choroba dùle¾itá nebyla, jen to, ¾e le¾í v posteli, já ho poctím návštìvou a on bude mít radost. Takovou podobu mìla moje láska. Dnes bychom øekli s Murphym, ¾e jsem chorobu pøivolala. František opravdu onemocnìl a ne chorobou ledajakou: dostal zápal mozkových blan a skonèil v nemocnici. Tvrdá skuteènost mì zaskoèila. Jen jsem se staèila vyptat paní hajné, jak se mu daøí, myslím, ¾e i nìjaké pozdravení jsem mu vzkázala, ale láska v podobì samaritánky se rozplynula.
Ani nevím, kdy se František vrátil do školy. Jen se to všechno ulo¾ilo v pamìti ke vzpomínkám na „starý revír“.
Pamìtníci, vzpomínejte!