Rychle, pøíliš rychle odrosteme dìtským støevíèkùm. A najednou se musíme rozhodnout, co se svým ¾ivotem poèít. Mìla jsem velký sen. Jít studovat Støední hotelovou školu zamìøenou na pohostinství, cestovní ruch a cizí jazyky a zúroèit tak ji¾ nabyté jazykové znalosti. Tehdy existovaly v republice jednom dvì školy. V Mariánských Lázních a v Luhaèovicích. Poèet zájemcù o studium byl obrovský a vysoce pøevyšoval mo¾nosti obou škol. Výbìr byl opravdu pøísný a nekompromisní. U¾ívaly se všemo¾né prostøedky, jak potomka na exkluzivní školu dostat. My jsme nedisponovali ¾ádným. Pøesto, ¾e šance na pøijetí ke studiu byla mizivá, chtìla jsem to za ka¾dou cenu alespoò zkusit. Podmínkou pøijetí bylo, mezi jiným, vyuèení v oboru kuchaø anebo èíšník. Poèítala jsem s mo¾ností, ¾e se na školu nedostanu. Proto¾e jíst se bude v¾dycky, vsadila jsem na jistotu a nastoupila do uèebního oboru kuchaø/kuchaøka.
Teorie mi šla jedna radost, ze všech pøedmìtù byly jednièky. Horší to bylo s praxí. Z té jsem mìla dvojku, a to ještì z milosti. Byla jsem záøným pøíkladem pana profesora, který umí podrobnì a odbornì vysvìtlit, jak rozebrat, opravit èi dokonce slo¾it tøeba celé auto. Sám však nezatluèe ani høebík, ani¾ by nezboøil zeï anebo si urazil palec. Ani mnì se vaøení moc nelíbilo, ale bez nìj to nešlo.
Ve tøetím roèníku nás z uèòovského støediska rozdìlili na jednotlivé provozovny. Pracovala jsem ve velkém hotelu v Pardubicích, kde se vaøily i pøesnídávkové polévky. Vaøily se ka¾dý den ve tøech dávkách po 100 litrech. Jíška do nich se dìlala v¾dy v nedìli odpoledne. Byl jí velký hrnec a staèil na celý týden. Na mì pøišla øada s polévkami zaèátkem týdne. Na co jsem myslela, pán Bùh ví. Prostì jsem pou¾ila všechnu jíšku, která v ohromném hrnci byla. Co to udìlalo, to si mù¾ete domyslet… Nebyla to polévka, ale hustá, napálená a ¾molkovitá kaše.
Šéfkuchaø mi právem vynadal, já zalezla do lednice a tam si pobreèela. Abych u¾ nic nezkazila a nenadìlala ještì vìtší škodu, pøidìlili mì k vaøení knedlíkù. U¾ léta je tam vaøila jedna stará paní kuchaøka a šéfkuchaø si myslel, ¾e tam budu pìknì uklizená. Ani paní kuchaøka ze mì nemìla moc velkou radost a neustále mì hlídala. A¾ po nìjaké dobì jí to nedalo a starostlivì se mì zeptala:
„Dítì, dítì, co jen z tebe bude? V¾dy» ty jsi takové støevo! Ale jinak jsi hodná holka.“
„Já nikdy vaøit nebudu, já pùjdu studovat!“ odpovìdìla jsem rozhodnì a mrskla knedlíkem o vál.
„No, to budeš muset, proto¾e jinak se neu¾ivíš,“ prohlásila paní kuchaøka a u¾ se o mé budoucnosti nemluvilo.
Z uèební doby jsem si odnesla i jednu hezkou vzpomínku. Tehdy se poøádaly soutì¾e mezi jednotlivými podniky. V rámci kraje byla urèena restaurace nebo hotel, kam jednotlivé podniky vyslaly své dru¾stvo uèòù. Ka¾dé dru¾stvo mìlo na vaøení jeden den. Po týdnu bylo vyhlášeno to nejlepší. Zúèastnila jsem se také, ale jenom jako náhradnice a pedagogický doprovod se urèitì vroucnì modlil, aby se nikomu nic nestalo. Nic se nestalo, nemusela jsem nastoupit a ohrozit celkový výsledek. Naše dru¾stvo soutì¾ vyhrálo, proto¾e moji spolu¾áci byli opravdu šikovní. Za odmìnu jsme potom jeli na celý týden autobusem „Karavan“, ve kterém jsme i spali, do Nìmecka. Projeli jsme ho celé – od Drá¾ïan a¾ nahoru do Rostocku. Samozøejmì, ¾e s námi jel dozor, vedoucí uèòovského støediska, paní Kandrno¾ková, a paní mistrová. Obì byly hodné, jenom starší a korpulentní paní Kadrno¾ková byla trochu odta¾itá a mìla velmi pøísnì zakódovaná pravidla slušného chování, která svým svìøencùm na potkání stále vštìpovala. A právì v pøístavu Rostock se zachovala úplnì jinak, ne¾ jsme ji po celé tøi roky znali.
Pøijeli jsme do Rostocku odpoledne. Chtìli jsme si prohlédnout mìsto, pøístav a taky se trochu pobavit nebo si jít nìkam zatanèit. Paní Kandrno¾ková v tom nic zlého nevidìla, v¾dy» byla taky kdysi mladá. Jen¾e u¾ to bylo dost dávno. Nicménì naposledy pøehlédla jí svìøenou mláde¾, provedla nezbytnou pøednášku o slušném chování v cizinì a vyrazili jsme. Prohlídka mìsta a pøístavu nám zabrala zbytek odpoledne a potom u¾ se hledala nìjaká hospùdka. Po chvíli jsme našli hezkou, stylovou rybí restauraci, kde se i tanèilo. Ostatní hosté se zdáli být také slušní lidé a paní Kandrno¾ková byla spokojena. Dali jsme si nìjakou lacinou rybí specialitu a zaèalo se tanèit. O taneèníky jsme nemìly nouzi, šly jsme na draèku. Galantní pánové nezapomínali ani na paní Kandrno¾kovou a ona se v kole toèila jako èamrda. Èas však utíkal a mìlo by se pomalu jít domù.
„Ale, èasu máme ještì dost, v¾dy» ještì není ani devìt hodin,“ zaèal pøemlouvat naší vedoucí její taneèník, mladý, hezký a galantní námoøník, „já znám tady kousek, asi deset minut odsud, jednu moc pìknou a slušnou restauraci, kde se tanèí do jedenácti. Tam by se vám urèitì líbilo. A kdy¾ u¾ jste z Èech dojeli a¾ sem, byla by škoda se tam nepodívat. Alespoò byste poznali naši kulturu.“
Paní Kandrno¾ková byla na rozpacích. Proti kultuøe a poznání nikdy nebyla, ba právì naopak. A navíc by to mohlo být výchovné. Nìkterým z nás se domù ještì nechtìlo a zaèali jsme naši vedoucí spolu s námoøníkem pøemlouvat, ¾e ještì chvilku, kdy¾ u¾ jsme jednou v té cizinì. Bylo rozhodnuto. Rozdìlili jsme se na dvì skupiny. Jedna skupina šla s paní mistrovou spát do Karavanu. Druhá skupina – paní Kandrno¾ková, asi deset dìvèat, já pochopitelnì také mezi nimi, a dva kluci – se v èele s námoøníkem vydala vstøíc novému dobrodru¾ství. Pùsobili jsme jako mucholapka, proto¾e velice brzy nás obklopili další námoøníci. Náš vùdce ve ¾luté pláštìnce se s nimi dorozumíval nìèím, co vùbec nebyla nìmèina. Byla tma, zaèalo pršet a my jsme byli v neznámém mìstì obklopeni kupou halekajících námoøníkù. Naše šéfka najednou zneklidnìla. U¾ vìdìla, ¾e to nebylo nejmoudøejší rozhodnutí. Její taneèník ji však neustále a ve vší slušnosti ujiš»oval, ¾e tam hned budeme, jenom ¾e musíme jet ještì malý kousek autobusem. Nastoupili jsme do nìjakého autobusu a jeli. Vùbec to nebyl kousek. Jeli jsme a¾ na konec celého mìsta. To u¾ jsme se my holky zaèaly pomalu bát. Na koneèné stanici jsme vystoupili a zase šli pìšky.
„Tak kdy u¾ tam budeme?“ ptala se dùraznì paní vedoucí Kandrno¾ková, která u¾ viditelnì ztrácela trpìlivost.
„Tady hned kousíèek. Uvidíte, jak se vám tam bude líbit. To je opravdu velmi slušný a hezký podnik,“ sliboval vùdce námoøník.
Na naši skupinu se nabalovali další námoøníci jako vosy na med. Ulice byla rozkopaná, byla špatnì osvìtlená a ke všemu se poøádnì rozpršelo. Nit na nás nebyla suchá. Šli jsme zase skoro pùl hodiny a ten velmi slušný a hezký podnik poøád nikde.
To u¾ naše paní vedoucí neunesla, stáhla deštník, popadla ho bojovnì obìma rukama a zaèala s ním námoøníka mlátit a øvát jak na lesy:
„Já ti dám deset minut pìšky, já ti dám slušný podnik, ty neøáde, ty kurevníku jeden! Já ti dám takovou lekci, ¾e si ji budeš do smrti pamatovat. Já ti nandám, jen co se do tebe vejde, mladých holek se vám zachtìlo! Policii na vás zavolám!“
Na dotvrzení svých slov zaèala neš»astníka tlouci hlava nehlava, èím dále více zuøivìji a øvát jako pominutá: „Polizei, Polizei!“ Pøitom musela vìdìt, ¾e v tìchto místech potká spíš zlodìje, ne¾ policajta.
Pøedvedla nám, ¾e kdy¾ je potøeba, nemusela by se za její slovník ani chování stydìt ¾ádná pavlaèová drbna èi trhovkynì. Námoøník takovou reakci a promìnu absolutnì neèekal. Zaklopýtnul a skonèil pod ranami na zemi a sotva si staèil krýt rukama oblièej.
Kdy¾ se mu podaøilo opìt postavit na nohy, tak za neutuchajícího vøeskotu naší velitelky se rychle dal se svými kamarády na útìk. A bylo po slušném podniku, zùstali jsme sami. Paní Kandrno¾ková pøehlédla vítìznì vyklizené bojištì, prohlédla deštník, který to kupodivu všechno vydr¾el, spokojenì ho pohladila rukou, klidnì ho zase roztáhla a prohlásila: „Tak, a to bychom mìli!“
Ale co teï? Nemìli jsme ani potuchy, kde vùbec jsme. A¾ tu se v dálce pøed námi objevil dùm osvìtlený záøivými neony, z nìho¾ vycházela hudba, zpìv a veselý hlahol.
„Tak to bude asi ten slušný podnik. Pùjdeme se tam podívat a zeptáme se, jak se dostaneme zpátky,“ rozhodli jsme se.
Otázka slušnosti podniku se brzy stala bezpøedmìtnou. Patøil mezi ty, kterých je v ka¾dém pøístavu habadìj a které jsou hojnì navštìvovány námoøníky celého svìta, kdy¾ jejich loï pøistane na pevninì. Vyslaly jsme radìji nejdøíve kluky, aby to tam šli okouknout. Ani dovnitø nešli, staèilo jim jenom nahlédnutí do oken. Po malé chvilce se kluci vrátili a øekli jenom: „Honem pryè! To je hrùza hrùzoucí!“
Klopýtali jsme rozkopanou cestou po pamìti zpìt a nikdo nepronesl ani slovo. Š»astnì jsme našli zastávku autobusu, naštìstí jsme si pamatovali jeho èíslo. Štìstí stálo pøi nás a v malé chvilce autobus skuteènì pøijel. Kdy¾ jsme do nìj nastoupili a dostali se zase mezi normální lidi, všichni jsme si oddechli. Nejvíce asi paní Kandrno¾ková. Dojeli jsme na známou stanici a dostali se ke svému Karavanu. Tam panovalo hluboké ticho a bylo slyšet jenom oddychování spáèù. Zalezli jsme co nejrychleji do svého pelíšku a ihned usnuli. Nebylo divu, v¾dy» u¾ byly skoro dvì hodiny ráno.
Na druhý den byli ostatní pochopitelnì zvìdaví, kde jsme byli a kdy jsme se vrátili. Naše šéfová si toti¾ staèila velmi rychle zjistit, ¾e se první skupina dostala do Karavanu v devìt veèer a pohotovì na otázku odpovìdìla:
„My jsme pøišli chvíli po vás, pøed desátou. Nakonec jsme nikam nešli, byli jsme taky unaveni a u¾ se nám nikam ani nechtìlo.“
Nikdo pravdu neøekl a tím byla zále¾itost skonèena. Jenom jsme se po sobì spiklenecky podívali a od té doby jsme mìli naši šéfovou ještì radìji.
Kdy¾ jsem se vrátila domù, èekal tam na mì dopis z Hotelové školy v Mariánských Lázních s termínem pøijímacích zkoušek. Byla jsem ráda, ale zároveò mì trápily obavy, ¾e se mùj sen nesplní a já neprojdu pøísným sítem.
„Ale co,“ øekla jsem si, „hlavu mi tam neutrhnou, zkusím to!“
Dùle¾itý den D byl tady a já se rozjela zkusit štìstí. Mariánské Láznì, krásné lázeòské mìsto, jsem ani nevnímala. Všechny moje myšlenky byly upnuty na školu. Kdy¾ jsem druhý den ráno vidìla narvané chodby a tøídy adeptù, z nich¾ se mìly vybrat jenom dvì tøídy studentù, byla ve mnì malá dušièka. Absolvovala jsem písemné testy z pìti pøedmìtù a rozpaèitì odjela domù, abych poèkala na vyjádøení školy. Asi za ètrnáct dnù pøišel dopis. Bála jsem se ho otevøít. Obracela jsem ho nervóznì v rukou a neustále si èetla adresu odesílatele. Úkolu se nakonec zhostil tatínek. Chvíli bylo ticho. Èetl si dopis nejdøíve jenom pro sebe a já jsem se ho bála zeptat. Potom sáhl do penì¾enky, vytáhl stokorunu a øekl :
„Hanko, tady máš peníze, dojeï do mìsta pro láhev vína, oni tì pøijali.“
Radost doma byla ohromná. Ještì více se však museli radovat v uèòovském støedisku. U¾ se mì nadobro zbavili a nemuseli se bát, ¾e jim nìkdo pøijde mùj uèòovský list omlátit o hlavu a vymáhat náhradu škody.
Rychle, pøíliš rychle odrosteme dìtským støevíèkùm. A najednou se musíme rozhodnout, co se svým ¾ivotem poèít. Mìla jsem velký sen. Jít studovat Støední hotelovou školu zamìøenou na pohostinství, cestovní ruch a cizí jazyky a zúroèit tak ji¾ nabyté jazykové znalosti. Tehdy existovaly v republice jednom dvì školy. V Mariánských Lázních a v Luhaèovicích. Poèet zájemcù o studium byl obrovský a vysoce pøevyšoval mo¾nosti obou škol. Výbìr byl opravdu pøísný a nekompromisní. U¾ívaly se všemo¾né prostøedky, jak potomka na exkluzivní školu dostat. My jsme nedisponovali ¾ádným. Pøesto, ¾e šance na pøijetí ke studiu byla mizivá, chtìla jsem to za ka¾dou cenu alespoò zkusit. Podmínkou pøijetí bylo, mezi jiným, vyuèení v oboru kuchaø anebo èíšník. Poèítala jsem s mo¾ností, ¾e se na školu nedostanu. Proto¾e jíst se bude v¾dycky, vsadila jsem na jistotu a nastoupila do uèebního oboru kuchaø/kuchaøka.
