Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotni paradoxy a renoncy (57)
Od støípkù technických je jen malý krùèek ke støípkùm mediálním. Na pøíklad další, dnes u¾ zcela banální a mo¾ná dokonce i trochu pøekonaná vìcièka - rádio – tedy rozhlasový pøijímaè. I tady mohu nejprve opìt poslou¾it velmi starým pøíspìvkem do týdeníku Èeskoslovenský rozhlas. Psal se tehdy asi rok 1980…
Pøítel rozhlas
Mé první setkání s rozhlasem spadá do doby pøed druhou svìtovou válkou. Vybavuje se mi nahoøe zaoblené hnìdá bedýnka – tuším, ¾e to byla Philipska – s dvìma knoflíky, ze které se ozývaly hlasy lidí, hudba, zpìv a nìkdy i jen hvízdání a vrèení.
Ty poslední zvuky pak vyluzovala nìkdy tìsnì po válce také moje první vlastnoruènì sestavená nedokonalá „krystalka“. Ovšem tehdy zaèátkem války jsem se ale samozøejmì jako ka¾dé dítì nejvíce divil, jak se vejdou do té bedýnky ti lidé, co tam mluví a zpívají! Kdy¾ jsem pak zaèal èíst, na jednom knoflíku jsem objevil kartónovou cedulku s nápisem: „Pamatuj, ¾e poslech cizího rozhlasu je pøísnì zakázán a trestá se i smrtí!“ Naprosto jsem nechápal, proè by mìl tatínek ka¾dý veèer tisknout ucho k cizímu rozhlasu, kdy¾ máme svùj! Obsah vysílání mi nic moc neøíkal, a¾ 5. kvìtna 1945, kdy¾ jsem z té bedýnky uslyšel volání Èeskoslovenského rozhlasu o pomoc bojující Praze, jsem si prvnì uvìdomil dùle¾itost tohoto sdìlovacího prostøedku.
Z pováleèných dob si vzpomínám zejména na bájeèné rozhlasové reportá¾e Josefa Laufra, Procházky a Mašlonky z hokejového mistrovství svìta v roce 1947. A krátce potom u¾ na první kabarety zaèínajícího Vladimíra Dvoøáka z pra¾ské kavárny Vltava, na programy orchestru Karla Vlacha, ale i na vá¾nou hudbu v poøadech Anny Hostomské. Zapomenout nelze ani na Jiøího Štuchla, smutného mu¾e Válka a Rudu Stolaøe, abych pøipomnìl alespoò nìkteré z protagonistù rozhlasových silvestrovských poøadù z doby „pøedtelevizní“. Omlouvám se všem zpravodajským a dalším redakcím, ale byla to doba mých studii, a tak sport, hudba a zábava vùbec byly pro mne dùle¾itìjší, ne¾ ostatní poøady.
Pokrok v podobì vlastního televizoru mì zasáhl coby mladého ¾enáèe a¾ v roce 1963 a od té doby byl rozhlas pøece jen odsunut jako zdroj informací, pouèení a zábavy a¾ na druhé místo. Pøesto mám dodnes z té doby vlastnoruènì nahrané magnetofonové pásky z tehdy velmi populární Houpaèky. A jsem moc rád, ¾e se mnohé z tehdejších hitù líbí i mým dospìlým dìtem a tøeba nìco øeknou i mým vnouèatùm.
Rozhlas má pro mne jako meteorologa ale také svou druhou stranu. Díky své profesi s ním spolupracuji u¾ od roku 1959, kdy vysílal mé první pøedpovìdi poèasí ve svých pravidelných zpravodajských relacích, tehdy samozøejmì pod pseudonymem – meteorologický ústav. Své inkognito ztratili meteorologové a s nimi i já nejprve v Ès. televizi v šedesátých letech a teprve asi o 15 let pozdìji v Ès. rozhlase. Ve Studiu 7 i v Dobrém jitru jsme mìli pravidelné relace, kde jsme mohli kromì pøedpovìdí uvádìt i rùzné zajímavosti a také propagovat náš obor. A proto¾e jsme nahlédli jak do televizní, tak do rozhlasové kuchynì, mù¾eme trochu srovnávat i jejich specifika. A tady mohu prozradit, ¾e u vìtšiny z nás vyhrává rozhlas!
Pøed mikrofonem je èlovìk pøece jen klidnìjší, ne¾ pøed neúprosnou televizní kamerou a natáèení v rozhlase je urèitì jednodušší. Pro mne osobnì je pak neskonale pøíjemné, ¾e u mikrofonu nemusím mít kravatu!
Tím konèilo mé tehdejší svìøování se týdeníku ÈS rozhlas a na tomto místì se musím omluvit, ¾e jsem tehdy, z jistì pochopitelných dùvodù nemohl zmínit ¾ivotadárné relace a poøady zakázaných zahranièních stanic – BBC, Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy, AFN-Munich èi Radio Luxemburg. Ty poslední dvì hudební nám dodávaly „naši“ oblíbenou muziku u¾ od padesátých let a z tìch první tøí jsem od sedmdesátých let obèas a s jistou nostalgií poslouchal i hlasy svých pøátel – emigrantù.
Pár mých podivuhodnì drzých rozhlasových exhibic si pak ještì nechám na pøíštì.
Pamìtníci, vzpomínejte!
