Babibajky (36) Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
Jé¾iš, tak kde máte nìjakou tu pohádku? U¾ jsem celej ušlej, nohy mì bolí, hlad mám jako neuznanej spisovatel, nikde ¾ádná princezna a do jeskyní abych platil vstupný! Naposledy jsem se zastavil v Punkevní, ale bylo tam tak zima a vlhko, ¾e jsem radìj vzal roha, to by mnì tak scházelo, dostat ještì regma nebo ten, no jak se to jmenuje, jo, išijas, co mìla moje prabába, co ta si vytrpìla! A z vìènýho pití èaje jí úplnì vyhaslo v tlamì, ani vohýnek u¾ nezapálila! Jako co bych chtìl? No, staèila by mnì malá suchá jeskyòka, kam by nikdo nelezl, èas od èasu by mnì nìjaká pìkná holka mohla pøijít pøeèíst pohádku a lidi, místo aby pálili krávy v kafilérkách, by mnì je mohli dávat jako prezent. A co já za to? No, kdyby bylo potøeba, šel bych sem tam nìkoho postrašit, tøeba starostu, co kašle na lidi a hrabe jen pro sebe. Co vy na to?
* * *
V jedné staré chalupì na kopci mezi lesy mají okno. U¾ vás slyším, jak øíkáte „No a co? okno má kdejaký dùm, dokonce i stará ratejna, proè by je nemohla mít tahle chalupa?“
Jen¾e, milánkové, to není jen tak ledajaké okno, kterým kouknete ven a vidíte zakabonìné nebe nad mìstem plným smogu a stejnì zakabonìné lidi, kterým se v nìm tì¾ko dýchá, a proto si na spravení nálady honem zapálí další ranní nikotýnku.
To okno je kouzelné! To okno chce svým lidem dìlat jen dobrou náladu. Je natøeno zelenou barvou pøírody, a kdo se jím podívá, vidí modrou oblohu s bìlavými mráèky, lehkonohé bøízky na kraji temného lesa, rozkvetlou louku vonící jako nejdra¾ší voòavka, zajeèí rodinku v zarosené jetelinì a vysoko na obloze krou¾ící kánì. A vdìèní obyvatelé horské chalupy svoje kouzelné okno zdobí kvìtinami, aby i oni jemu udìlali radost.
Zajeïte se na to okno podívat aspoò o prázdninách, bude se líbit i vám. Urèitì! Uvidíte!
* * *
Lidi, lidi! To neznáte lidi! Jo, bejvávaly doby, to si pamatovala ještì moje bába, ¾e je ráno z celý dìdiny posbírali a vyvedli na pastvu tam na ty louky pod lesem. To byla lebeda! Tráva hustá, š»avnatá a jen køupkala. Pak se zalehlo do stínu a dìlalo se mlíko. A kdy¾ se veèer vracely do chlíva, nemohly vemena ani unést, tak byly plný.
Jen¾e tohle moje máma znala u¾ jen z vyprávìní. Lidi si jich nìjak pøestali vá¾it èi co. To jim hodili do ¾labu pár kopek ucuchtaný povadlý trávy, hnùj kydali, a¾ kdy¾ nebylo kam lehnout, a proto¾e bylo míò mlíka pøi tom jejich „starání“, nalili do konve pár litrù vody od pumpy, co stávala u hnojníku.
No a my dneska u¾ ani nevíme, jak vypadá slunko, místo slámy máme pod paznehtama ¾eleznej rošt a o trávì se nám jen zdá. Cpou do nás jakýsi nechutný granule, mlíko máme øídký a je ho málo, kdybysme jím mìly ¾ivit vlastní telata, nejspíš by pošla. A z toho ze všeho jsme u¾ doopravdy šílený! My, krávy!
* * *
Frnèí Filda z kopeèka, a¾ mu drnèí koleèka, do pedálù šlape pilnì, domù míøí neomylnì. Máma obìd nachystala, no ta by mu pìknì dala, kdyby slovo nedodr¾el a cestou se nìkde zdr¾el. Vítr provívá mu vlasy, slyší jen andìlské hlasy, co mu kolem uší sviští, šuškají, co na nìj èeká v zátoèinì pøíští.
Honem brzdi, milý hochu, a» nebouráš ani trochu tam do toho autobusu, nedostal bys za to pusu! Vrátíš-li se domù celý, budeš moci zase zítra pøes Marušky pìknì z jitra stinným lesem na Maják. No a víš, co bude pak, po silnici zase dolù ty i kolo pìknì spolu. Pevné svaly na nohou k vítìzství ti pomohou, naplníš si taky plíce èerstvým vzduchem, a tak více nemoci tì nezmohou.
* * *
Koneènì dozrály tøešnì chrupky a nastal závod s èasem. O èem to mluvím? Copak to neznáte? Z dalekého i blízkého okolí se na tuto pochoutku slétnou špaèci a kosi, ba i sýkorka si pøiletí taky ïobnout, aby o nìco nepøišla. A pokud si sadaø nepospíší se sklizní, málem na nìho nic nezbude, proto¾e poèasí je letos na pøelomu jara a léta velice nevlídné, pršavé a pøichladnìlé, sluneèných dní málo a to se a¾ moc zamlouvá èervíkùm spokojenì si ¾ijícím uvnitø sladké tøešinky. Ovšem o to víc pak chutnají ptactvu nebeskému.
Pokud se tedy podaøí otrhat nìkolik košíkù (pro zbytek si vylezou dìcka sama), zaène shon v kuchyni, drhnou se sklenice, ta»ka na poslední chvíli skoèí pro poøádný pytlík cukru a pak ho vy¾enou, aby nezavázel, a ¾enské zaènou èarovat. Veèer je celý dùm provonìný sladkou vùní zavaøenin a d¾emu, naplnìné sklenice chladnou ve špajzu na policích, èekají na zimu a tìší se na mlsálky. V¾dy» taky takový zlatavý lívanec s tøešòovou marmeládkou, to je paneèku NÌCO!