Vzpomínka na Tondu Suka
Není to tak dávno, kdy jsem pravidelnì a èasto dostávala rùzné obrázky nebo fotografie motýlù èi výrobkù ze døeva od pana Tondy Suka. A teï v novém roce je najednou ticho, pošta prázdná. Tonda Suk odešel z našeho kruhu dopisovatelù SeniorTipu a mnì se najednou zdá, ¾e po nìm zùstalo prázdno. Nikdy jsme se spolu nesetkali, nikdy jsme si neposílali osobní dopisy, jen pár èlánkù o pøírodì, o lese, sem tam nìjaký obrázek, co sám vyrobil nebo nakreslil. Èlovìk mìl pocit, ¾e s ním courá tím zeleným lesem za jeho hájenkou, ¾e spatøí srnku, lišku, nebo toho motýlka na listu. A zase jindy pøi ètení jeho èlánkù vklouzne s jeho dìdeèkem do jejich dìtství a je úèastnìn všeho jejich chytraèení, jak u¾ to v ¾ivotì bývá, kdy¾ jeden ka¾dý má v sobì smysl pro klukoviny, kdy¾ oba si troufnou jak pøechytraèit kamaráda.
Zde je nìkolik motýlkù, které popsal: Bìlásek nìjaký a Okáè v kvìtu. Mám od nìho celou sbírku, ale pro vzpomínku staèí jen ty, které znáte.
Kdy¾ jsem byla malá, trhala jsem na louce kvìtiny. Líbila se mi jedna, které jsme øíkali Hedvábíèko. Kdy¾ jsem pana Tondu po¾ádala o radu, hned byl v obraze a napsal, ¾e je to Kohoutek luèní a poslal i obrázek.
O to bylo vìtší moje pøekvapení, kdy¾ jsem v Sydney otevøela poštu a spatøila od nìho dopis. Snad z nìj mohu citovat:
Paní Marto,
nejdøíve pozdravy a pøání spokojenosti a štìstí. To kdy¾ máte, je vyhráno. Èlovìk nemarodí, je spokojenej a navíc se mu vyhne ka¾dej otrapa. A¾ se mi klepou prsty. Tak daleko jsem ještì nikdy nepsal. Je zde moc hezky. To sucho nám pøipravilo tolik krásy na stromech, ¾e a¾ pøecházejí oèi. Jen¾e dneska ráno u¾ bylo -5 mrazu a tak zlato padá ve velkém. Jen ty houby nepochopily, ¾e podzim je èasem, kdy mají rùst.
Tak si tam u¾ívejte jara a nezapomeòte na ST s vrchní velitelkou Liduškou.
Krásný dopis poslaný pøes polovinu zemìkoule. Pøidávám ještì fotku zákoutí, kterou mi také poslal s jeho typickým vysvìtlením: Venku leje tak z dlouhý chvíle. Toto se narodilo na verandì. Mìjte se. A nakonec i poslední vánoèní pøání, na které, kdy¾ se zadívám, musím se zamyslet nad dobrým èlovìkem a nad celým kolobìhem ¾ivota.
Abychom nekonèili tak smutnì, v¾dy» vzpomínky neumírají s èlovìkem, ale provázejí ho, dokud ¾ijeme. Tak ještì na závìr dva jeho obrázky, dva pohledy jeho duše na pøírodu a okolní krajinu. Poslední jeho slova: Takovýto pohled mám zpoza našeho dvorka. Jedná se o samotu Brandíra. Je to divný název a vysvìtlení je nepublikovatelné. Prý se datuje a¾ do švédských válek.
Èest památce Tondy Suka, milovníka a znalce pøírody!