Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (54)
Proto¾e jsme se v rodinì nedopracovali ani k jachtì, ani k soukromému letadlu, mohu dále vzpomínat pouze na zkušenosti s nejrozšíøenìjším dopravním prostøedkem – osobním automobilem. První jsem vy¾enil v prvním man¾elství a byla to Tatrovka z roku mého narození! Byla docela zachovalá a jako dùkaz svých technických „znalostí“ mohu uvést, ¾e pro mne nejzajímavìjší byl fakt, ¾e to auto mìlo podél dveøí stupátka! Má první ¾ena mìla øidièák od svých osmnácti let, já a¾ od sedmadvaceti, a tak s tou Tatrovkou jsem vùbec nejezdil, tedy pøesnìji, nikdy jsem ji neøídil. Dalším naším autíèkem, které jsme si u¾ sami koupili, byl Fiátek 600C, vlastnì jeho nìmecká varianta Jagst, která mìla plátìnou stahovací støechu. S tímto autem, v plném obsazení – man¾elka za volantem, já vedle ní a vzadu babièka s naší šestiletou dcerou a roèním synem – jsme za¾ili jediný vìtší karambol. Za jízdy nám praskla pneumatika, dostali jsme smyk a skonèili na boku v pøíkopu. Dopadlo to naštìstí dobøe, jen chudák babièka, která za smyku dr¾ela malého vnouèka a nemohla se nièeho chytnout, si nalomila na zádech lopatku. Pak jsme si poøídili klasicky èeskou Škodovku a s tou jsme dokonce jezdili rùzné mototuristické orientaèní soutì¾e. Man¾elka vìtšinou šoférovala a já navigoval.
Souèástí tìch soutì¾í byly i jízdy zruènosti a jejich vrcholem pak byl slalom pozpátku mezi ku¾ely! Tehdy nám to docela šlo, ale v souèasné dobì jen málokdy zaparkuji do menší mezery mezi dvì auta na poprvé, i kdy¾ dobøe vím, ¾e se musí nejdøíve couvat… A to u¾ máme i posilovaè øízení!
O souèasné automobily se u¾ vlastník vlastnì témìø nemusí vlastnoruènì starat a zdá se, ¾e to snad ani není pravda, ale v té dobì se èasto muselo na tìch našich „miláècích“ zapracovat. A právì na jednu takovou „prácièku“ mám zajímavou vzpomínku, kterou jsem našel ve svém šuplíku zpracovanou do následující reportá¾e.
Tryska
Pokud se nìkomu bude zdát, ¾e zde popisuji pøíhodu velmi starou, pak mu musím dát za pravdu. Bohu¾el u¾ asi jiný nebudu, musíme to zahrnout do lítosti.
Jsou vìci velké, a» u¾ svým tvarem èi významem a pak jsou vìci malé, které jsou vìtšinou souèástí vìcí vìtších, ale pøesto je jejich význam zásadní. Prostì – existují dùle¾ité malièkosti! Je jasné, ¾e kdy¾ se na sebedra¾ších kalhotách poškodí taková malièkost jako je zip, jsou tyto rázem do spoleènosti nepou¾itelné. Tedy alespoò u slušných a soudných lidí.
Obra»me však svou pozornost od garderoby k modernímu prostøedku naší doby – k automobilu. To má – jak je jistì známo – celou øadu malièkostí, bez nich¾ je jízda zcela nemo¾ná! Jako pøíklad lze uvést tøeba ventilek pneumatiky anebo volnobì¾nou trysku karburátoru.
Jednou pøišla man¾elka domù a s vá¾nou tváøí pronesla, ¾e ta naše Škodovka trochu prská a chcípá, tedy ¾e její motor zháší. Od pouèenìjších kolegù jsem zjistil, ¾e je to asi drobná závada, ¾e bude zanesená volnobì¾ná tryska, a ¾e staèí ji profouknout. Dále mi prozradili, ¾e se jedná o jakýsi malý šroubek s dírkou, kterou v karburátoru støíká tekutina zvaná benzin. Dokonce mi øekli, kde to vše na motoru najdu, a motor ¾e je vzadu! Tak jsem se zaèal duševnì i tìlesnì pøipravovat na odstranìní závady.
Proto¾e nepracuji rád sám, po¾ádal jsem o asistenci svého tehdy asi osmiletého syna. Jak se ukázalo zanedlouho, byl to velmi dobrý nápad. Otevøel jsem kapotu motoru a jali jsme se hledat karburátor. Syn ho nalezl velmi brzy a také døíve ne¾ já poznal ký¾enou zlatou hlavièku volnobì¾né trysky. Myslel jsem, ¾e máme vyhráno, ale èlovìk míní ….
Pøístupu k trysce vadila jakási hadièka, která jistì mìla nìjaký úèel, a netroufl jsem si ji poškodit. Po nìkolika pokusech zapadl šroubovák do rýhy hlavièky trysky a nastalo sondování, kterým smìrem je tøeba otáèet. Doprava to nešlo, tak jsem pou¾il pøímo svého tehdy ještì pru¾ného mozku a otoèil jsem doleva. Heuréka – šroubek povolil! Za chvíli se tryska ocitla v mé ruce a mé vìdomí zalil bájeèný pocit vítìzství nad technikou. Profoukl jsem všechny dírky, které jsem na ní našel a poznal, ¾e pøátelé nelhali. Opravdu jsem pocítil na rtech omamnou pøíchu» benzínu. Syn mì okouzlenì pozoroval a povzbuzoval k finálnímu výkonu – ke zpìtnému zašroubování trysky.
Pomalu a opatrnì jsem šroubek nasadil tam, kam patøí a v tom – cink! Tryska vypadla, cinkla o jakýsi plech a zmizela v útrobách motorového prostoru. Co teï? Dech se mi zatajil, ale tu mi pøispìchal na pomoc synek, který si vzpomnìl na jednu pohádku. V ní mladý kralevic nemohl nalézti vystøelený šíp a tak stejným smìrem vystøelil šíp druhý a brzy našel oba! I vzal jsem další šroubek podobný trysce, nasadil do boku karburátoru na stále zející díru a tentokrát úmyslnì pustil šroubek do útrob motoru. No – zkrátím to. Opakovali jsme tuto akci ještì asi tøikrát, ale historie se neopakovala, pohádka asi lhala. Dokonce jsem donutil své nebohé dítì lehnout si pod auto, ale ani jeho malá ruèka šmátralka ¾ádný šroubek nenahmatala. Ještì jsme autem všelijak rùznì kývali a èekali, zda z nìho nìco vypadne. Ale nevypadlo!
To u¾ jsme kolem sebe mìli nìkolik kibicù. Jeden navrhoval, abych pokraèoval v házení dalších šroubkù, ¾e se pak nìkde musí objevit celá hromádka a mezi nimi ¾e tryska bude. Druhý poradce se tázal, zda znám pøesnou váhu svého auta, abychom po vhození dalších šroubù a po pøevá¾ení zjistili, zda ty šroubky vùbec zùstávají v autì! Nakonec jsem poslechl tøetího. Dle jeho rady jsem ucpal dírku v karburátoru døevìným kolíèkem, pøihlí¾ející mì roztlaèili a já opatrnì dojel do nejbli¾šího servisu. Motor sice pøi ka¾dém pøibrzdìní zhášel, ale proto¾e to bylo vìtšinou z kopce, pøece jen jsem do cíle dojel. Jak to tehdy chodívalo, novou trysku nemìli na skladì a tak opraváø s jistou nechutí vlezl do hluboké díry pod autem a odstranil plech na spodku motoru. Celý prostor prosvítil lampou jako roentgenem, proš»oural všechny mo¾né a nemo¾né škvíry, leè opìt bez úspìchu! Tryska a všechny další vhozené šroubky jakoby se vypaøily, tedy spíše vysublimovaly! Prostì záhada! Mechanik usoudil, ¾e jsem asi všechny ty šroubeèky cestou do servisu vyklepal, já tomu však nevìøím.
Auto jsem nechal v servisu a pak jsem prošel pìšky a v pøedklonu cestu od servisu a¾ k nám domù, co¾ naštìstí nebylo daleko. Aèkoliv jsem mìl oèi na stopkách a nedal se vyrušit posmìšnými dotazy okolních chodcù, zda hledám vèerejší den, mosaznou trysku ani další šroubky jsem nenašel a tak záhada zùstala nevyøešena!
Trysku jsem sehnal a¾ za nìkolik dnù, ušetøil jsem na benzínu, pøíroda si trochu oddechla od mnou vyrábìných exhalací a já si vzpomnìl na Miroslava Horníèka, který hned v úvodu své kní¾ky Chvála pohybu píše – lidstvo by mìlo více chodit!
Pamìtníci, vzpomínejte!