Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Chléb
Peèení chleba bylo kdysi maturitní zkouškou ka¾dé hospodynì. O to horší, ¾e zkoušející byla obvykle tchýnì. Ono upéci dobøe a dobrý chléb nebylo jen tak jednoduché.
Vybavuje se mi obøad, který provázel moje dìtství týden co týden. V pøedveèer se pøinesla do kuchynì dí¾e, na jejím¾ dnì sedìl malý bochánek – kousek tìsta od posledního peèení. Øíkalo se mu nátìstek a slou¾il k zadìlání kvásku. Ten se zalo¾il ve vyhøáté dí¾i na druhý den brzy ráno. Kdy¾ vykvasil, pøidalo se patøièné mno¾ství vlahé vody, sùl kmín, mouka, i ta se musela pøed tím na peci nahøívat.
Dí¾e se usadila uprostøed kuchynì a maminka chodila s kopistí kolem ní a zpracovávala tìsto tak dlouho, a¾ bylo tak tuhé, ¾e od kopisti odpadávalo. Já jako úplnì malá holèièka jsem chodila za ní a s prstíkem na pomouèeném obvodu dí¾e jsem jí „pomáhala“. Moje hodná maminka nezapomnìla nikdy poznamenat, jak jí tì¾kou práci ulehèuju. Potom se povrch tìsta poprášil moukou a bílou plachetkou pøikrytá dí¾e se postavila na ¾idli ke kamnùm, aby tìsto mohlo kynout.
Jakmile nabralo patøiènì na objemu, rozdìlilo se do ètyø bochníkù, opatrnì se ulo¾ilo do slamìnek – tak jsme øíkali ošatkám – vysypaných moukou a opìt se dalo kynout.
Ne¾ tìsto vykynulo, muselo se skoèit do lesa na jedlové chvojí -èetyní a zatopit v peci. Èetyní se pøivázalo na vidlici a vytopená pec se jím do èista vymetla, kdy¾ se pøed tím velké oharky smetly pohrabáèem na okraj pece. Tam, pokryté èetyním slou¾ily jako osvìtlení.
Vykynuté bochníky maminka jeden po druhém pokládala na lopatu, metlièkou namoèenou ve vodì smetla mouku a uprostøed udìlala dùlek. Ne¾ bochník putoval k ulo¾ení do pece, bylo mu po¾ehnáno.
Dobøe vyhnìtené tìsto dobøe vykynulo, stejnì dobøe se daøilo i bochníkùm ve slamìnkách a poslední etapa také vìtšinou dopadla dobøe. Cítím vùni pekoucího se chleba a vybavuje se mi maminèin soustøedìný oblièej ozáøený èerveným svìtlem vycházejícím z pece. Èelo mìla lehce pokropené potem a z pod šátku jí neustále vypadávala kadeø vlasù, kterou maminka rychlým pohybem vracela zpátky.
Pracovala klidnì, zacházela pøece s bo¾ím dárkem. Ka¾dý bochník posvátnì ulo¾ila, zkontrolovala a s hlasitým oddechnutím zavøela plechová vrátka pece.
Nepamatuji se, jak dlouho musely být bochníky v peci, aby opouštìly pec do tmavohnìda vypeèené a krásnì voòavé. Vychladlé je maminka ukládala do jarmárky ve sklepì. Staèily nám v¾dycky na celý týden.
Mrzí mnì, ¾e jsem tuto maturitu nikdy neslo¾ila a ani neslo¾ím, i kdybych se pøihlásila na univerzitu tøetího vìku. Není ani dí¾e, ani pohrabáè. I døevìná lopata na dlouhé tyèi u¾ vzala za své. Pec u¾ také dávno zboøili, proto¾e chalupa teï slou¾í jenom k rekreaci.