Milý Josef Hlinomaz cestoval rád – zvláštì k moøi, v nìm¾ se dozajista rochnil jako delfín. Byl však také skromný, nebo» ti, kdo¾ dostali výjezdní dolo¾ku a devizový pøíslib, se museli chovat za našimi hranicemi velmi skromnì.
A tak jednou vyrazil náš hrdina do Itálie, a ji¾ v Praze, za èeské peníze, si zaplatil jízdenku z jedné strany Apeninského poloostrova na druhou. A tak se tedy ráno rozlo¾il na jedné stranì Itálie, samosebou na moøském bøehu, vesele se slunil, dospával, a hlavnì se vydatnì koupal.
Kdy¾ se sluníèko chýlilo k západu, usedl Hlinomaz do vlaku a putoval noèním vlakem na opaènou stranu, ovšem¾e zase k moøskému bøehu. Co¾ mu v našich chudinských pomìrech trvalo jen tak dlouho, ne¾ jej na neapolské stranì obrali o všechny peníze.
Došla nálada, opustily jej peníze, snad i doklady, a také jeho dámský doprovod. Pepík sám se tedy pøepravil do Jugoslávie, kde mìl rovnì¾ pøedplacený pobyt. Nálada tedy nebyla valná, zklamání veliké.
Kdy¾ mi tuhle pøíhodu Mistr jednoho dne vyprávìl, dodal i pointu.
Na jugoslávské pùdì došlo k jistému nedorozumìní a Hlinomazùv protìjšek v debatì nebo spíš v konfliktu pou¾il výrazu: „Ty nádvorníku“.
Hele, povídal mi Hlinomaz, já proti Nádvorníkovi, co by hudebníkovi, nikdy nic nemìl. Mìl jsem ho dokonce rád. Ale kdy¾ došlo na urá¾ky, a dokonce vylo¾enì na Nádvorníka, tak já jsem se neznal.
Zkrátka došlo na facky, a øeknìme si rovnou, ¾e to musely být „dardy“, nebo» Josef Hlinomaz byl øádný poøez, a co se mì osobnì týèe, nerad bych mu stál v okam¾iku nenálady v cestì.
I kdy¾ šlo vlastnì o dobráka, který se takto popral asi poprvé a nejspíše i naposled. Tak¾e jeho zá¾itky, také díky našim finanèním pomìrùm, nezaèínaly právì nejlépe.
Dejme mu však slovo, nebo» o svých cestách bude Josef Hlinomaz vyprávìt nejlépe. V¾dy» si je také pro¾il.
Kdy ¾e jsem zaèal s cestováním?
Já a moji kamarádi jsme bydleli pøed válkou v koleji - bylo nás tam devìt set.
S Honzou Karlem, co je teï øeditelem nìjaké té iksletky v Pøíbrami, jsme se tehdy rozhodli, ¾e by bylo dobré ponìkud si zacestovati.
Na cestu vydìlali jsme si hyenìním. Odhlásili jsme se od stravy, a kolej nám vracela nevím kolik korun dennì.
Hyenìní bylo trojího druhu: nóbl, ménì nóbl a ještì ménì nóbl. Ti ze študákù, kteøí se nemohli zúèastnit obìda nebo veèeøe, pøi snídani obìd a veèeøi prodávali, a bylo jich v¾dycky dost.
Vykøikovali po zpùsobu kamelotù: "Prodám vobìd", "Prodám veèeøi". Ceny se pohybovaly od 50 haléøù do dvou korun jako pøi dra¾bì. Levnìjší bylo flákání se po jídelnì a vyhledávání jedincù, jejich¾ ¾aludek nebyl ten den v kondici, anebo jedincù mlsných, kteøí vezmouce mouèník do ruky, odcházeli znechuceni od netknutého hlavního chodu.
Nejnenóblejší zpùsob bylo ovšem po¾írání zbytkù na talíøích. Ale nebylo to tak zlé - mezi tolika lidmi je v¾dycky spousta nejedlíkù knedlíkù a nejedlíkù vùbec. A bìda jednotlivci, který, ne¾ se dotkl obìda, si odskoèil a omylem polo¾il vidlièku s no¾em na talíø vedle sebe a ne køí¾em.
Jednou mì takový vracející se pøistihl, an odcházím s jeho øízkem v ruce, zakousnuv se doò. Velmi hlasitì protestoval. Ale já mu ukázal na talíø s osiøelými bramborami se slovy: "Podívej se na nù¾ a vidlièku, na celým svìtì to znamená, ¾e se dojedlo."
On ovšem šel do kuchynì oznámit, ¾e se vzdálil a "hyeny mu se¾raly" obìd a dostal nový, tak¾e se nic nestalo.
Zkrátka za dva mìsíce to hodilo na cestu na Balkán na mìsíc, za tøi mìsíce na luxusní. Nebo» jelo se po Dunaji. I napsalo se do Vídnì na Erstedonaudampfschoffahrtgesellschaft a odtamtud poslali kartièku, opravòující na polovièní cestovné, co¾ èinilo z Bratislavy rovných 30 Kè.
Spalo se ovšem na palubì v teplákách s vlastní dekou a s ruksakem pod hlavou a trvalo to tøi dny se zastávkami v Budapešti a Bìlehradì. Podruhé jsem jel s Poldou Pavlem, co je teï profesorem na iksletce v Písku.
On jeho tatínek byl u ¾eleznice, tak¾e Leopold to mìl a¾ na hranice zdarma. Stavìli jsme se v Bukurešti, to bylo eštì v dobách, kdy jste potkávali všude spousty dùstojníkù, samé zlato jako v operetì, ale vojáci chodili bosi.
Dali jsme si v restauraci kuøe a láhev vína, èíšník nás okradl, dali jsme mu spropitné a pøepoèítávali jsme si hned, kolik to dìlá v korunách. V Bulharsku to bylo podobné.
Po mých pøedešlých zkušenostech sedli jsme ve Varnì na loï a šupity do Istanbulu, tam se dostalo v pøístavu naèerno místo za tøi sta - ètyøista leva. Všechno jsme si prohlédli vèetnì Malé Asie.
U¾ na lodi jsme se seznámili s divnou partou: tøi Nìmci z reichu, dva Rakušané a jeden Holanïan, který nosil tropickou pøílbu. V Nìmecku u¾ byl dávno Hitler, bylo to asi dva roky pøed válkou.
Ale pøedstavte si to pøekvapení, ti Nìmèíci ho vùbec nebaštili, naopak. A taky šli v Caøihradì na nìmecké vyslanectví, øíkali, ¾e z nich nìco vyrazej, ¾e jsou studenti a chtìli, abych tam šel taky, ¾e nemusím nic dìlat, ¾e øeknou, ¾e jsem hluchonìmej.
Mnì se to ale eklovalo, a tak jsme si s nima dali schùzku. A skuteènì je obdarovali a oni tam ještì ukradli veliký demi¾ón s vínem. A celý den nás potom i s Rakušanama a Holanïanem hostili a to nejen tím demi¾onem. Plyne z toho pouèení, ¾e všude na svìtì není mláde¾ jako mláde¾. Tihle napøíklad byli všechno jiný ne¾ Hitlerjugend. Stejnì ale asi tu válku nepøe¾ili, mìli na tu dobu, co pak pøišla, ten nejhorší vìk. Tak¾e to byly ty zaèátky toho cestování - a snad se na to podíváme jindy ještì z jiný stránky.
