Dobroèinnost za pìtku
Mu¾ stojí na zastávce autobusu. Aè pøišel na zastávku první, u¾ dávno to tak nevypadá. Pøibývající, hlavnì ti mladí, si stoupají dopøedu. Kdy¾ pøijede autobus, ve kterém zbývá oèividnì pár míst na sezení, všichni se zaènou tlaèit do chumlu. Nikdo nechce v autobuse stát.
Kdy¾ dav nìkolikrát do mu¾e strèí, rozmrzele ustoupí. Trpìlivì èeká. Nebude se s nikým hádat.
Na poslední chvíli pøibìhne desetiletý kluèina. Vytahuje peníze – pak to cinkne, jak se desetikoruna dotkne silnice. Mu¾ i kluk sledují, jak se mu kutálí pod kola. Kluk prohrabává kapsy, rudne ve tváøi a pak se vrhne pod kola autobusu, sna¾í se peníz vytáhnout. (Dav se pomalu souká do autobusu, znatelnì ubývá.)
Mu¾ sleduje chlapce. Zvládne to? Dosáhne na minci? Kluk se sna¾í minci podkopnout. (Fronta se zú¾ila na poslední dva lidi.) Chlapec koneènì penízek rozkutálí – jen¾e ten se valí rovnou do kanálu – šups, je tam. Chlapec bezradnì couvá. Prohrabává kapsy a oèi se mu zalévají slzami.
Mu¾ se zeptá. „Ty u¾ nemáš peníze, viï?“ To je zbyteèná otázka, spíš spoleèenská konzervaze, ne¾ zjištìní údaje, samozøejmì ¾e chlapec peníze nemá. Mu¾ mu dá svojí desetikorunu. „Na, vem si to.“
Chlapec š»astnì podìkuje. „Dìkuju. Já bych pak nemìl zase na cestu zpátky.“ Jak v omámení smyslù nastupuje do autobusu. Mu¾ také. Nadnáší ho pocit uspokojení, pomohl v nouzi, usnadnil jednomu èlovíèku jednu ¾ivotní situaci. Dalo by se øíci drobnost, pøesto se sám pro sebe usmívá nad jejím vnitøním obohacením. Nakonec oè lépe je na tom on ne¾ kluèina, který jen tak zadarmo získal peníze. Cítí se naprosto bájeènì, aè ochuzený o deset korun, stojící v plném autobuse nad skupinou sedících lidí, kteøí prostì jen jedou do práce.