Nìkdo to musel re¾írovat
V bøeznu 1962, kdy jsem u¾ mìla za sebou øadu zpravodajských poøadù a publicistických filmù, jsem dostala první vìtší úkol. Pøenos. Samozøejmì ¾ivì. Nastìhovali jsme se do Kulturního domu dolu Hlubina, re¾ii mìl František Mudra. Co bylo jeho náplní, si nepamatuju, jen to, ¾e byl vìnován uèòùm, a kdy¾ to bylo na Hlubinì, tak asi hornickým. Ani nevím, jací tam byli kromì nich úèinkující, jen jednoho si dobøe pamatuji. Na klavír hrál student konzervatoøe, drobný støapatý blonïák. A hrál tak, jako kdyby to piano bylo souèástí jeho tìla, které bylo skuteènì plné hudby.
A potom šla léta a s nimi øada, ne jedna, ale obrovské mno¾ství poøadù, publicistických filmù, poøadù pro dìti, zábavných a inscenací. Setkávala jsem se s mnoha lidmi, pøicházela do rùzných problémù, a jindy je i øešila.
Té¾ se nìkdy stalo, ¾e si nás i herci oblíbili. Vím, ¾e i Jiøí Bartoška jezdil do Ostravy rád, ve Stavech rachotí mìl opravdu velkou roli a musel se uèit mnoho textù, našimi malièkostmi u¾ nechtìl mozek zatì¾ovat. A tak nás pøejmenoval na Klan Juraèákù. Asistentka Danuška Sýkorská byla sleèna Juraèáková, re¾isér Müller byl Juraèák senior, pomocný re¾isér Vojta Skopal Juraèák junior a herec Petr Pelzer byl Juraèák, který mìl pseudonym Pelzer.
Mnoho dìtských úèinkujících u¾ dávno dorostlo do dospìlosti, i ty nejmenší, které jsme mnohokrát anga¾ovali v kojeneckém ústavu. Ve Stavech rachotí Marie Logojdová dì»átko právì pøebalovala, ono snad její vlídnost ucítilo a po prvé za¾vatlalo „mama“.
Mezi úèinkující nepatøili, ale èasto byli nutní, policajti. V èasech, kdy právì letìly o nich vtipy, snad nejvíc mi jich navyprávìli oni. Byli to bájeèní kluci, kteøí se nìco nazmrzali tøeba na E7 a naposlouchali výtek øidièù, proè museli zastavit. Byli to naši kamarádi, a proto¾e se i èlenùm štábu podaøilo nìkdy nìco na silnici vymamlasit, tahali je z ohnì právì oni. Jejich jména u¾ také vybledla, ale drobný Mirek Fojtík je u mì zapsán zlatým písmem.
Realizace nìkterých poøadù byla tak nároèná, jako tøeba v roce 1968 Soutì¾ dvou mìst, a¾ se dnes divím, jak jsme to v tom televizním pravìku mohli zvládnout. Nepamatuji si, ¾e by se nìkdy místo poøadu „nasadil“ monoskop a jenom pod ním hrála hudba. Docela nedávno mi sdìlil hudební skladatel Ev¾en Zámeèník, proè jednou se svým orchestrem pøijeli na natáèení pozdì, ale skuteènì velmi pozdì. A já jsem nemohla zjistit, kde jim mù¾e být konec. Z Brna vyjeli v poøádku. Muzikanti se v autobuse trochu veselili, v Porubì vystoupili a øídili dopravu a Ev¾en je pak nemohl seøídit dohromady. Stejnì tu veselost pøehnali i èlenové velikého dechového orchestru z Gottwaldova. Na soutì¾i byli vynikající a vyhráli první cenu. To byl pravý dùvod k oslavì. Jen¾e kdy¾ veèer na slavnostním koncertu vystoupili, u¾ nikdo nevìøil, ¾e jsou opravdu ti nejlepší. Moc prosil dirigent, abychom to opravili. Bylo to venku a u¾ se to spravit nedalo.
Strohé zápisy ze zaèátku osmdesátých let vydávají svìdectví o nároènosti naší práce, o tom, jak nìkdo jednou vymyslel, ¾e celou inscenaci Sólo autora Jana Míky budeme vyrábìt pøenosovou technikou. To znamená tì¾kým a tì¾ko pøemístitelným pøenosovým autobusem s tì¾kými kamerami. Byl èervenec a tropická vedra. Karlu Vochoèovi se roztékala maska, a» se maskérka Mirka Jarošová sna¾ila, jak mohla, vedrem odešel synchronizátor a technici chladili bloky kamer v lednièce. Pochopitelnì nám chybìl èas na dokonèení a námìstek se cítil velmi dotèen, ¾e ho obtì¾uji po práci. Inscenaci jsme dokonèili za tøi týdny – a vedení, místo aby nás pochválilo, se o nás dvakrát bavilo – byli jsme na koberci. V oné inscenaci byla snad po prvé a naposled obsazena výborná operetní hereèka Zdeòka Poláèková a my jsme litovali, ¾e jsme na ni pøišli tak pozdì.
Dlouhý, velmi dlouhý by byl seznam tìch úèinkujících, kteøí pøešli mým pracovním ¾ivotem. Vìtšinou jsme se stali kamarády a stýkali jsme se i po skonèení práce.
Celý ¾ivot jsem spolupracovala s re¾iséry a byla jsem s nimi tak svázána, ¾e jsem tøeba doma stála u kamen, nìco vaøila a øíkala jsem si: „v tom poøadu bychom to mìli udìlat tak a tak“. A do toho telefon, František Mudra: „Ty, mamo, (oslovovali jsme se tak familiérnì), já si myslím, ¾e bychom to mìli udìlat tak a tak. Tedy simultánní myšlení na jedním problémem.
Kolikrát jsem mìla pocit, ¾e i to moje konání nìkdo re¾íruje. Jak by se jinak mohlo stát tohle:
Moje práce v televizi se chýlila ke konci a já jsem vyrábìla poslední pøenos. Nastìhovali jsme se do Kulturního domu Hlubina, u¾ to nebyl zámìr, jen jsme potøebovali natáèecí prostor pro hudební poøad. Úèinkovala hudební skupina Plameòáci a s nimi zpìvaèka Eva Hurychová. Závìrem zpívala Modlitbu lásky – in memoriam za toho chlapce, který v mém prvním pøenosu tak zanícenì hrál na klavír a potom byl èlenem Ostravského rozhlasového orchestru a skupiny Flamingo, pozdìji stejné skupiny, jen se musela pøejmenovat na Plameòáky, a s ním¾ jsem se pracovnì setkala nesèetnìkrát: za Vladimíra Figara. Musel to nìkdo re¾írovat.