Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Èerní kujóni
Byla pùlka prosince. Všade kolem Nového rybníka a Kšandy le¾ela spousta snìhu. To bylo nìco pro mne. Skoro jsem se zaèal kanceláøi tak trochu vyhýbat. Samozøejmì s tichým souhlasem foøta. Nejlepší bylo, ¾e po divoèácích zùstávaly ne stopy, ale skoro brázdy namísto stop. Oni si toho byli vìdomi a jejich putování se smrsklo na minimum. Pøesto jsem mìl o jejich spádech dokonalý pøehled.
Do toho pøijeli Pra¾áci. Docela se mi Jirka moc hodil. S flintièkou v ponosu jsem mohl jít vedle nìho. Byl, aè mìstský èlovìk, spolehlivý stopaø. Však na to nìkolik prasátek doplatilo. Navíc jsem v Kulaté pasece obeznal nejménì pìt kouskù divoèákù. Bylo jasné, ¾e se tam vypravíme.
Sem-tam poletovala vzduchem vloèka snìhu a potichu si sedala na povrch prašanu. V tom se dalo chodit potichu jako po koberci. Vítr také skoro ¾ádný. Prostì poèasí jak na objednávku. Plán akce byl jako obvykle. Jde se po stopì. Jirka bude stopovat a já s flintièkou pùjdu vedle nìho a budu dùkladnì pozorovat, co se pøed námi dìje. Jeden èlovìk by to nestaèil. O to jsme byli nebezpeènìjší pronásledovaným. Ka¾dou chvilku z nìkteré strany spadával sníh jen tak svojí váhou, jen¾e se mnou to v¾dy poøádnì škublo. Dokonce se tady ukázal i kousek srnèího. Jen ti, za kterými jsme pøišli, ne. Bylo zajímavé, ¾e se divoèáci dr¾eli nedaleko okraje paseky. Nikde ¾ádná odboèka do støedu. A potom to pøišlo.
Koukej, stopa ve stopì!
Do stopy Jirky byla zøetelnì vytisknutá stopa prasátka. No tak takto bychom mohli chodit do veèera. Poslal jsem Jirku dál po obou stopách. Ještì bylo potøeba, aby si nìco jen tak potichu mumlal. To aby ti kujóni mysleli, ¾e jdeme dál spolu oba. Odskoèil jsem do strany a oèekával, co se bude dít.
Ještì jsem vidìl Jirku, jak šlape snìhem dál, kdy¾ se za zatáèkou sesunul sníh ze spodních vìtví smrku. Tak jsem vás odhadl, ulièníci. Jen¾e Diana byla jiného názoru ne¾ my se spolulovcem. Malinko jsem se chtìl natoèit do smìru a následovala skoro lavina snìhu z nejbli¾ších stromkù. To by upozornilo jiné nepozory ne¾ opatrné divoèáky. Zaznìlo hluèné Huff a vidìt bylo jen høbet, který se ztrácel v podrostu. Jasné vítìzství èerných. Bylo o to mrzutìjší, ¾e úspìch byl tak na dosah ruky jako málokdy a k tomu studil sníh za límcem. Ale v tom je krása myslivosti, ¾e v¾dycky nevyhraje ten, kdo má v ruce zbraò.
A tak nám zbylo jim na cestu zamávat, a slíbit jim, ¾e to nemusí pøíštì tak jednoduše pro nì dopadnout. Ještì¾e s námi projevila soucit babka v hospodì-nehospodì. Asi na nás bylo hodnì vidìt, jak jsme dopadli.
„Nedáme ty rumy radši velký?
A tak jo, a babko, dvakrát jako prevenci, a ne abyste všem vykládala, co se nám povedlo!