Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kdy¾ kdysi dávno pøed léty, ale vlastnì nedávno...
Kdy¾ jsem jako malá holèièka sedìla u stolu se svým tatínkem a panem Werichem v restauraci V Jámì, která bývala jen pár krokù od divadla pana Wericha a kde si oba tito pro mne dnes velmi vzácní mu¾i pochutnávali na veliké pochoutce tehdejší doby, na sma¾ených ¾ampionech s bramborem a tatarkou.
Tato delikatesa mi mimochodem jako dítìti moc nejela, pamatuji si však nejen ta labu¾nická gesta pana Wericha, která tak krásnì vyjadøuje ve filmu ''Byl jednou jeden král'', ale dodnes vidím ty jeho oèi zú¾ené do èárek a na rtech spokojený úsmìv.
Tím úsmìvem se toti¾ usmíval i jeho plnovous. Netušila jsem v mládí, kdy èlovìk bere ¾ivot jako samozøejmost a i ty sma¾ené ¾ampiony, na které jsem také pozdìji chodívala do Vinohradské kavárny, kde je dìlali znamenitì - ¾e jednou nejen pøeètu všecko, co kdy pan Werich napsal a øekl, ale také ¾e budu moc a moc litovat, ¾e jsem nemohla pro nìho udìlat nìco, co se mi pak, po pádu komunistù, podaøilo udìlat pro jiné lidi.
Kdy¾ toti¾ tento ú¾asný èlovìk umíral, byla u¾ jeho man¾elka Zdenièka po smrti a dceøi Janì zbývaly u¾ jen mìsíce do konce ¾ivota. Vnuèka Fanèa byla pøíliš malá, ne¾ aby chápala a proto umíral vlastnì sám, ve spoleènosti lidí, kteøí mu pramálo rozumìli... a rozumìt ani nechtìli.
Nìkteøí mu ještì konec ¾ivota ztrpèovali ''špatnou ukázkou své moci''.
Ještì dnes je mi z toho smutno nejen proto, ¾e tento èlovìk po sobì zanechal moøe odkazù i pro další generace, ale hlavnì proto, ¾e jsme mu byli všichni dlu¾ní zabezpeèit jeho poslední dny ¾ivota ve vší úctì a dùstojnosti.
Vím, ¾e dnes si umìlci pøejí svùj ''domov dùchodcù'', kde by si na stáøí mohli zavzpomínat na svá léta „kumštýøská''... ve spoleènosti lidí stejné profese. Bojí se stáøí mo¾ná více, ne¾ vìtšina starých lidí a bojí se lidí, kteøí jim jejich stáø'í "osladí".
To jen moje malá úvaha o panu Werichovi, který, právì tak jako Vlasta Burian, byl v dobì padesátých let vystaven komunistickým zrùdám stejnì jako mùj otec. Co si kde v restauraci nebo i v divadle øekli, bohu¾el nikdo nezaznamenal.
Byla to doba zrádná v tom slova smyslu, ¾e mstiví a zlí lidé dokázali vyu¾ít i této doby („hrùzné“ - jak pravil pan Werich) ve svùj prospìch. Aby se zavdìèili komunistùm, donášeli i rozhovory tìchto lidí, kteøí byli u komunistù na èerné listinì.
Jan Werich pro¾íval nìkolik období v totalitì, jako i mnohý jiný umìlec, který byl oblíbený u lidí, ale nikoliv u „vrchnosti'“. Pøísné zákazy se støídaly s dobou uvolnìnìjší, jak se tenkrát øíkalo. Není tedy divu, ¾e nám zbylo jen to, co bylo povoleno, nebo náhodou objeveno snad i na smetišti...(viz. Forbíny). Proto tak málo z jeho odkazu.
Pøesto jeho poslední slova pøed smrtí znìla pozitivnì „...A MÌJTE SE TU DOBØE'“.