Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, anebo ¾ivotní trapasy a paradoxy (52)
Kocourkovské pomìry v naší lidové armádì mohu dokumentovat i dalšími pøíhodami, které by bylo škoda opomenout. V polovinì øíjna 1958 jsem nastoupil jako svobodník aspirant na pùlroèní prezenèní slu¾bu do Bratislavy, kterou jsme jako budoucí hlavní mìsto Slovenska mìli bránit protiletadlovými kanóny. Proto¾e v tom podzimu protáhli vojenští páni nìkterým vojákùm „prezenèku“ o pár mìsícù, nìjak se pro mne nenašla prázdná postel, a tak jsem a¾ do Vánoc spal na zemi na matraci v místnosti telefonní ústøedny. Teprve po Novém roce jsem byl pøevelen do kasáren v Pezinoku.
Nebudu unavovat vojenskou odborností, v polovinì dubna – po „jakýchsi“ dalších zkouškách v Brnì - jsem byl vyškolen na velitele velitelské èety. Zajímavìjší jsou však mé civilnìjší pøíhody ve vinaøském kraji. Koncem zimy jsem konferoval vystoupení estrádního souboru naší velitelské baterie na místním kole Armádní umìlecké tvoøivosti a jednou jsem dokonce jak¾ tak¾ zaskakoval za pianistu našeho malého kasárenského taneèního orchestru, kdy¾ mìl ruku v sádøe. K našemu velkému pøekvapení nás pár muzikantù jednou pozvali do malého vinného sklípku. Bylo to sice milé, leè nároèné a neskonèilo to moc dobøe. Po nìkolika malých sklenkách mi u¾ rozjaøený majitel sklípku nasadil plný koštýø do úst a pomalu pouštìl ten výborný mok. Ale èeho je moc, toho je pøíliš. Navíc jsem si vzpomnìl na podobnì neblahé nalévání vínem pøed dvìma lety v Jelení Góøe. A tak jsem se po pár locích ohnal rukou a ten koštýø nad svým oblièejem rozbil! Støepy mi naštìstí neublí¾ily, bílé víno na uniformì moc nevadilo a ani vinaø se kupodivu moc nenaštval, asi na to byl zvyklý…
A ještì se zde zmínit o jednom dalším opravdu velmi zajímavém vystoupení toho našeho vojenského estrádního souboru. Byli jsme po¾ádáni, abychom vystoupili na jako kulturní úderka v blízkém psychiatrického zaøízení, ale bohu¾el u¾ jsem zapomnìl, kde pøesnì to bylo, tuším, ¾e v Modre. Mìli jsme tam asi hodinové vystoupení pásma scének a písnièek a samozøejmì nechybìl ani náš taneèní orchestr. Reakce divákù byly zajímavé. Nìkteøí byli neteèní, nìkteøí neskuteènì nadšení. Náš celkový dojem byl ale dosti pochmurný a dovršil to náš odchod. Kdy¾ jsme procházeli na dvoøe kolem jednoho z uzavøených pavilonù, ze suterénu nám skrze møí¾e podstrèil jeden chovanec jakýsi zmaèkaný moták. Já jsem to zahlédl jen letmo, ani nevím, jak to s ním dopadlo. Ale od kamaráda jsem se pozdìji dozvìdìl, ¾e v tom motáku byla zoufalá prosba, abychom ho doruèili na jistou pra¾skou adresu, nebo» dotyèný chovanec tam byl dr¾en protiprávnì - z politických dùvodù. Bylo to v bøeznu 1959. No – obra»me list.
Aèkoliv jsem byl pouhý aspirant, mìl jsem pøístup do dùstojnického klubu, a to z jediného dùvodu. Jeho „vedoucím“ byl „prezenèák“ – v civilu èíšník z Václaváku od Vaòhy – kterému se velmi líbila mladá hereèka, pozdìjší oblíbená moderátorka Èeskoslovenské televize. Mladièká Jaroslava mìla za sebou velký filmový debut ve filmu Štìòata. A já jsem v létì 1958 kamarádil s jednou její spolu¾aèkou a jedním spolu¾ákem. A na vojnu do Pezinoku jsem si vzal, ani nevím proè, pár fotografií rùzných svých pøátel, na kterých byla i „Panèa“, jak jí spolu¾áci øíkali! A ta fotka, kterou jsem „nezištnì“ èíšníkovi vìnoval, byla mou permanentkou do dùstojnického klubu. Chodil jsem tam na kuleèník a nìkdy i zdarma na „nedopitky“ z dùstojnických oslav, tedy na šikovnì „ulité“ láhve pezinského a modranského vína. A ke kuleèníku se vá¾e další zajímavá pøíhoda. Zèista jasna jsem byl jednou v nedìli odpoledne vyrušen ze své siesty, kdy¾ pro mne pøišel dozorèí, ¾e se mám ihned – na rozkaz velitele bratislavského okruhu - dostavit do klubu. Myslel jsem, ¾e je to ¾ert, ale pak jsem pro jistotu poslechl a èekal co se bude dít. Ten náš velitel tam poøádal kuleèníkový zápas s nìjakou jinou vojenskou jednotkou a v jeho dru¾stvu chybìl jeden maník. O mnì se dozvìdìl od vedoucího klubu a tak jsem hrál „tøí koulovou stovku“. Bohu¾el jsem se svým protihráèem prohrál o dva karamboly a náš plukovník s tím svým také. Pøitom kdyby kterýkoliv z nás dvou svou partii vyhrál, vyhrálo by i celé dru¾stvo! Samozøejmì celou tu prohru svedli na mne, ale nezavøeli mì… A jako obvykle mohu na závìr pøidat další pikantnost – ten plukovník se jmenoval Eliáš, co¾ byla moje pøezdívka od útlého mládí!
Ten pùl rok na Slovensku jsem pøe¾il bez úhony, ale u¾ za dva roky v dubnu 1961 jsem dostal povolávací rozkaz na vojenské cvièení. A armádní „Kocourkov“ pokraèoval, i kdy¾ zpoèátku docela logicky. Byla mi toti¾ zmìnìna odbornost na vojenského meteorologa, tak¾e veškerá vojenská pøíprava na vysoké škole byla na nic! Nastoupil jsem na šest nedìl na letištì v Hradci Králové, kde jsem mimo jiné pøedpovídal a provádìl pøedletové pøípravy i pro indonézské Sukarnovy vojenské piloty, kteøí zde byli na výcviku. Ovšem šokující událostí, zejména pro tamní velitele, byl mùj odchod z tohoto cvièení. Kdy¾ do mé vojenské kní¾ky zapisovali data právì skonèeného cvièení, s hrùzou zjistili, ¾e nemám vojenskou pøísahu, co¾ jsem ani já nevìdìl! Do Bratislavy jsem toti¾ pøed tøemi lety na vojnu nastoupil v dobì, kdy ostatní „ba¾anti“ u¾ mìli pøísahu za sebou a o nás aspiranty se nikdo nestaral. Tak jsem za pøítomnosti dalších asi tøí zálo¾ákù, u¾ v civilu, tento výsostný akt provedl! V Kocourkovì by bledli závistí…
A u¾ opravdu na závìr tìchto vojenských paradoxù jen kratièce o dalších vojenských cvièeních. Nevím, zda to byl nìjaký taktický èi dokonce strategický zámìr, ale ta moje vojenská cvièení témìø v¾dy probíhala za nìjaké svìtové vojenské krize. V tom dubnu 1961 se nìco mlelo na Kubì a v roce 1967 pak „vypukla“ šestidenní válka na Blízkém východì. Dùstojníci v záloze byli povolávání na cvièení ka¾dé dva a¾ tøi roky a tak mi na jednom z dalších byla opìt zmìnìna vojenská odbornost. Ještì s nìkolika kolegy z Komoøan jsme byli pøeøazeni do štábu civilní obrany. Na tìchto cvièeních jsme malovali do map rùzné „doutníky“ – oblasti zamoøené po atomovém výbuchu a jednou jsme dokonce byli témìø tøi dny „zavøeni“ v podzemí na Letné, pod bývalým Stalinovým pomníkem! To zíráte, ¾e!
Po takovém zá¾itku si pak èlovìk opravdu velmi vá¾í sluneèního svìtla a snad je to docela zajímavá teèka, za tìmito totalitními vzpomínkami. A nyní jen doufám, ¾e jsem nikoho tìmito svými vojenskými paradoxy pøíliš neunavil!
Pamìtníci, vzpomínejte!
Aèkoliv jsem byl pouhý aspirant, mìl jsem pøístup do dùstojnického klubu, a to z jediného dùvodu. Jeho „vedoucím“ byl „prezenèák“ – v civilu èíšník z Václaváku od Vaòhy – kterému se velmi líbila mladá hereèka, pozdìjší oblíbená moderátorka Èeskoslovenské televize. Mladièká Jaroslava mìla za sebou velký filmový debut ve filmu Štìòata. A já jsem v létì 1958 kamarádil s jednou její spolu¾aèkou a jedním spolu¾ákem. A na vojnu do Pezinoku jsem si vzal, ani nevím proè, pár fotografií rùzných svých pøátel, na kterých byla i „Panèa“, jak jí spolu¾áci øíkali! A ta fotka, kterou jsem „nezištnì“ èíšníkovi vìnoval, byla mou permanentkou do dùstojnického klubu. Chodil jsem tam na kuleèník a nìkdy i zdarma na „nedopitky“ z dùstojnických oslav, tedy na šikovnì „ulité“ láhve pezinského a modranského vína. A ke kuleèníku se vá¾e další zajímavá pøíhoda. Zèista jasna jsem byl jednou v nedìli odpoledne vyrušen ze své siesty, kdy¾ pro mne pøišel dozorèí, ¾e se mám ihned – na rozkaz velitele bratislavského okruhu - dostavit do klubu. Myslel jsem, ¾e je to ¾ert, ale pak jsem pro jistotu poslechl a èekal co se bude dít. Ten náš velitel tam poøádal kuleèníkový zápas s nìjakou jinou vojenskou jednotkou a v jeho dru¾stvu chybìl jeden maník. O mnì se dozvìdìl od vedoucího klubu a tak jsem hrál „tøí koulovou stovku“. Bohu¾el jsem se svým protihráèem prohrál o dva karamboly a náš plukovník s tím svým také. Pøitom kdyby kterýkoliv z nás dvou svou partii vyhrál, vyhrálo by i celé dru¾stvo! Samozøejmì celou tu prohru svedli na mne, ale nezavøeli mì… A jako obvykle mohu na závìr pøidat další pikantnost – ten plukovník se jmenoval Eliáš, co¾ byla moje pøezdívka od útlého mládí!
