Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Byla doba honù
Soboty, které tehdá vyšly jako klouzavé, tedy volné, a nedìle jsme s Danem vìnovali myslivosti v okolí Èervených Janovic a¾ po Tupadly. Nìjaká ta stovka zajícù nebo ba¾antù – to nebyl ¾ádný problém. Bývaly to prelimináøe, tedy poèty byly pøedem urèené.
Byl jsem pozván právì k sousedùm do Èervených Janovic. Parta myslivecká to byla výborná. Trochu jsme se doplòovali. Oni mìli vysoké stavy drobné zvìøe a u nás na Vickovicku byla skoro stálou zvìøí prasátka. Tak od nás k nim na zajíce a ba¾anty a Janovièáci k nám na èernou. Vyhovovalo to všem. Však nakonec se ty dvì honitby dokonce slouèily.
Výhodou bylo, ¾e ka¾dý, kdo na hon pøišel, si nejen vystøelil, ale i zastøílel! Nemít kolem stovky patron bylo na pová¾enou. V¾dy» jejich honitba u¾ velice vonìla Èáslavským krajem. I zde jsme dìlali na polích dvì koleèka, tedy øádné kruhové leèe. A výøady od dvou do tøí set kusù nebyly nic výjimeèného.
Pro mne, parkosa z lesa, to nebyla ¾ádná sláva. Nedovedl jsem táhnout po zajíci a potom teprve zmáèknout. Co se mi nasmáli! Já byl zvyklý dvojku v ponosu, a kdy¾ vybìhl zajíc, nebo táhl ba¾ant, švihem do ramene a hozená rána. Z poèátku jsem pøed matadory, støílejícími s rozmyslem závodníka na støelnici, byl jen pouhý bouchal. Ale èasem se vše srovnalo a stavìli mì èasto na hranice, nebo tam, kde kohouti táhli jako tryskáèe a kde na zajíèka byl prùsek ne víc jak dva metry.
Tato doba pro mne zùstane tím pravým mysliveckým nebem na zemi. Moc a moc bych pøál dnešním mladíkùm, které nìkdy hanobí názvem „ozbrojení brigádníci“, aby se takové doby do¾ili. Tehdy si ka¾dý vystøelil témìø dle své chuti, nebylo tøeba spìchat s ranou a tak nebylo tolik neštìstí. Sice byli i nedoèkaví, ale ty jsme znali a vìdìli, jak na nì!
Jen¾e i mezi dobrými myslivci se najdou takoví, kteøí si nejsou docela sympatiètí. Nìkdy je v tom osobní nenáklonnost, jindy to mohla být i politika. Zrovna jeden takový, který tvoøil pro mne tu výjimku, byl postaven v kruhu pøes jednoho od nás. Tedy ode mne a Dana. Po jeho boku si vykraèoval docela schopný fousek.
Koleèko se dalo pohybu. Moc ran nepadlo. Zajíci se stahovali doprostøed k rybníku, jeho¾ bøehy byly obrostlé rákosem. Jen sem tam nìjaký zoufalec vyrazil z kola ven.
Mùj spolulovec jednoho takového sebevraha støelil. Na hlavu, tak jak to má být. Støelec na poli byl výborný. Horší u¾ to bylo jako èlovìk nebo myslivec. Jeho pes vyrazil a podle všech mysliveckých regulí zajíce sebral a zaèal aportovat.
V tu chvíli na mì kouknul Dan: „Hele, mù¾u?“ „Mù¾eš!“ - nemìl jsem námitek. Tìlo obr psa vyrazilo. Støídala se nekoneènì dlouhá linie s pouhým uzlíèkem. Náš Daneèek, kdy¾ mìl volno a rychlost, tak to stálo za to! Vùbec nemíøil v tom výpadu pøímo na fouska. Jen si pøesnì vypoèítal, jak jej køi¾ovat, aby se neminuli. Srazili se a rána to byla slušná. Fousek zùstal le¾et a zajíc vedle nìho. Daneèek se koøisti souseda ani nedotkl. Jen dal najevo, ¾e o nìjakého ušáka vùbec nejde! Sedl vedle konkurenta, vyplázl jazyk a já pøímo vidìl i slyšel psí výsmìch: „Ty plívo, vstávej! To seš pes honicí, slejško? Kam se hrabeš na nás!“
Pak se vrátil k noze, kouknul na mì a já si myslím, ¾e øekl:Dobrý!!!