SeniorTip

Babibajky

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

Babibajky
*33*

Uprostřed jednoho pšeničného pole postavili brzy na jaře strašáka. Sám se tomu divil... Proč tak brzy, osení je sotva po kotníky, koho by zajímalo, ukrást se nedá a zrníčka taky ještě nemá, zbytečně se tady nachladím, ani kabát si nemůžu zapnout, dali mně ho bez knoflíků ...

Jenže sotva se začalo šeřit, objevila se na kraji blízkého lesa srnčí rodinka a opatrně se loudala k večerní hostině. Za dlouhou zimu měli všichni dost okusování smrkových větviček a suchého sena, zachtělo se jim mladinké slaďounké pšeničky. Přiblížili se tak potichoučku, že je strašák, říkejme mu třeba Pepa, uviděl až na poslední chvíli Lekl se jich tak, že se celý rozklepal a v náhlém poryvu větru se na něm záplatovaný kabát rozevlál jako prostěradlo na šňůře. Vyděšená srnčí rodina zmizela pod ochranu lesa a do podzimu se na poli neukázala.

Pepovi stouplo sebevědomí, dobrá nálada ho neopouštěla, dával se do řeči s každým vrabcem a vůbec si nevšiml, že obilí zatím dozrálo a ti jeho vrabčí kamarádi jsou čím dál vypasenější. Ve své samolibé spokojenosti ani nezpozoroval, jak si ho omotali kolem drápků a pilně sklízejí, co měl před nimi hlídat. Takže když hospodář vymlátil prázdnou slámu, spravedlivě se s Pepou vypořádal. Za trest ho postavil na zahradě do zelí, kde byl pro smích všem divokým králíkům, co sem lezli mlsat dírou v plotě.

* * *

Byl jednou jeden starý slon, toulal se sám savanou a byl pořád naštvaný. Jo to už je osud starých slonů. Dupal si to řídkým porostem jako buldozer, mladé stromky lámal jedním šlápnutím a ty velké vyvracel z kořenů, aby se nemusel obtěžovat se zvedáním chobotu při krmení. Neměl rád společnost, o sloní krásky dávno nestál a největší radost měl, když někoho pořádně vystrašil. I stalo se jednou, že na svých toulkách potkal stejně navztekaného osla, který se celý den honil za jednou oslí slečnou a ta mu večer dala pořádným kopancem najevo, že není ten pravý, co by ji měl provázet životem.

Stál tedy osel proti slonovi na úzké stezičce v akáciovém křoví a vůbec neměl pocit, že by měl uhnout nebo se, nedejbože, bát. Protože byl velmi tvrdohlavý, což je o oslech známo, chtěl si vynutit silou, aby mu slon udělal místo. Vidíte, jak se ho snaží přetlačit? Jste zvědaví, jak to dopadlo? Je to přece jednoduché! Slon jednou mávnul chobotem a osel skončil celý podrápaný v křoví a než se z něho vyškrábal, byl slon už dávno ten tam, jen jeho vítězné troubení bylo ještě slyšet.

Osel, vzteky rozpálený doběla tím strašným pokořením, se rozběhl za slonem, aby se pomstil. Co naplat, osel holt zůstane oslem!

* * *

Co je na světě smutnějšího než opuštěný trpaslík?! Nejspíš se zdržel v práci … ještě kopnu semhle, ještě támhle, to by bylo, abych na tu zlatou žílu nenarazil, hele, cosi se tam třpytí, to bude slávy, až vyvezu plný vozík, to mě pak třeba i Sněhurka pochválí a nebude mě honit, abych si umyl pořádně nohy, než vlezu do postele… jejda, kde jsou ostatní, neslyším žádné ťukání krompáčků, že by mě tady nechali? Halóóó, kluci, kde jste kdo, já se sám bojím a kahánek skoro dohořívá …

Ale no tak, copak se trpaslíci bojí? Za tmy jdou do práce, za tmy se vracejí domů, nesmí je přece nikdo vidět, vždyť jsou pohádkoví! To si jenom kluci pracovití udělali přestávku, aby se posilnili a nedonesli svačinku zpátky, Sněhurka by se určitě zlobila. Tak se přestaň plašit, podívej se támhle za ten veliký balvan a uvidíš, jak jim chutná chleba se sádlem sypaný mladou cibulkou. A řekni jim taky o té zlaté záři ve sloji, společně vám půjde práce rychlej od ruky a Sněhurka vás pochválí všechny, když bude dost peněz na pračku a myčku nádobí, víte, co se holka nadře, než na vás vypere, a co je nádobí po sedmi trpaslících?!

* * *

Že byste se taky chtěli vrátit do časů pradědečka? To musela být pohodička, silnic málo a ještě prázdné, auto přejelo tak jednou za týden a před ním utíkal kluk s červeným praporkem, aby se lidi nelekali, v neděli se hlava rodiny nechala vysadit na nejnovější model kola a jezdila po rynku, aby každý viděl, jak jde s dobou, maminka dojatě mávala vyšívaným šátečkem, děti v modrém oblečku s námořnickým límcem se s nadšeným jekotem pletly do cesty a nanejvýš si odřely koleno, když spadly do příkopy…

Cože? Nechtěli byste se tam vrátit? To vám opravdu nevadí ten randál na silnicích a všude plno smradu ze špatně seřízených motorů, provoz ve dne v noci až se domeček třese strachy, že mu spadne komín? A kde máte místo na jízdu na kole? Vždyť se silnice ani nedá přejít, člověk aby měl strach pustit děti ven!

No dobře, dobře, už toho nechám, ještě byste mne označili za staromilce. Ale ano, taky se ráda svezu autem, abych nemusela tahat nákup v ruce a všechno rychlej vyřídila. To jen že by se mi to tenkrát líbilo Až se příště narodím, tak do předminulého století!

* * *

Bu bu bu, jsem hrozitánské strašidlo, mě se báli už před třemi sty lety! A co vy? Jak to, že se neklepete strachy, jak to, že vám nenaskočila husí kůže a zuby vám necvakají? Jak to, že se nebojíte a jsem vám k smíchu?! Cože? Mám si s váma sednout k televizi?!

Tak jsem tady no a co? Óóó, to je přece hrůza, co tam vidím, samá krev a střílení a tejrání lidí! To se všichni zbláznili? A na tohle se koukáte? Vždyť se vám o tom bude zdát! Cože? To ještě není hlavní program? To jsou teprve jen zprávy ze světa? Tak to tedy ne, na tohle se koukat nebudu, já jsem slušné strašidlo, jen trocha ledového závanu a světýlka ve tmě. Já si živnosti vážím, sbohem, vracím se domů, tohle není nic pro mne, počkám si pár set let... No jo a bude potom ještě vůbec koho strašit?!

Marie Zieglerová

* * *
Zobrazit všechny články autorky

Datum	Jméno	Téma
13.11. 18:03	Mara
13.11. 15:27	LenkaP
13.11. 10:10	Von
13.11. 10:07	kusan
13.11. 08:41	ferbl
13.11. 05:39	Bobo	:-)))

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás