Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a trapasy (50)
S „vrcholovým“ sportem, samozøejmì naprosto amatérským, jsem skonèil asi v šestadvaceti letech, tedy pomìrnì brzy, a pak jsem se o¾enil. Nestì¾uji si, ka¾dé ¾ivotní období má své kouzlo, ¾e? Naštìstí jsem pøece jen stále mohl prohánìt své pomalu ale jistì tloustnoucí tìlo zejména na ústavním høišti u Vltavy v Komoøanech. Tam se také hrál zejména volejbal, ale i nohejbal a tenis. Jednou za rok jsme pak vyzývali na fotbalový souboj kolegy z letištì nebo vojenské meteorology. Ale hlavnì – od šedesátých let byly poøádány ka¾doroènì dvoje „velké“ celostátní hry.
Nejprve – Sportovní hry meteorologù a o nìco pozdìji Vodohospodáøské hry – tedy hry celého tehdejšího resortu. V tìch prvních se projevovala zejména znaèná rivalita mezi èeskomoravskými a slovenskými poboèkami ústavu. S trochou recese jsme pøi tìchto hrách razili heslo: Není dùle¾ité zúèastnit se, ale vyhrát za ka¾dou cenu! Kolegové ze Slovenska to nìkdy moc nechápali. Zato všichni dobøe chápali další povedený slogan: Podr¾te mi berle, budu startovat! Díky tìmto hrám jsem poznal celou naši republiku, doslova od Šumavy k Tatrám, pøesnìji od Karlových Varù a¾ po Šíravu.
Právì v tom nejvýchodnìjším cípu tehdejší ještì nerozdìlené republiky jsme hráli nejzajímavìjší volejbalové utkání. Poèasí na východoslovenské Šíravì se tehdy vylo¾enì nepovedlo a hráli jsme v takovém povìtøí, ¾e ¾enské vùbec nedostaly pøi servisu míè pøes sí» na stranu soupeøek. A i nám mu¾ským ten vichr obèas míè vrátil zpìt na naši polovinu a z druhé strany pak odlétl bùh ví kam! Soutì¾ se pochopitelnì nedohrála.
A pøi této pøíle¾itosti jsem si vzpomnìl na další nedokonèený volejbalový zápas. Bylo to asi o dvacet let døíve, koncem prázdnin v roce 1961, kdy jsem byl prvnì v NDR u Baltu. Jeli jsme tam s kolegou, asistentem na technice a s jeho studenty do Khülungsbornu, a jednou jsme si vyjednali volejbalové utkání s místní nìmeckou partou.
Dopoledne bylo krásnì, ale u¾ kdy¾ jsme po obìdì šli na høištì, uvidìli jsme v dáli nad moøem mlhu. Byla to tak zvaná mlha advekèní, která se pohybovala pomalu ale jistì smìrem nad pobøe¾í. Zaèali jsem hrát a bìhem pùl hodiny nebylo vidìt z jedné strany høištì na druhou! Tak¾e – další nedokonèený maè!
Do tìchto míst bych pak mìl zaøadit další naši (svou) hymnu – sportovní, kterou jsme zpívávali na tìch našich meteorologických hrách:
* * *
Podr¾ mládí
Podr¾ mládí, dlouho podr¾ mládí, a» se vydovádíš na sportovních hráááách.
Nesmíš zoufat, nikdy nesmíš zoufat, stále musíš doufat, neha¾' na zeï hráááách!
Ani chvíli, neleò ani chvíli, spìchej pøímo k cíli a pak vzdychni áááách.
Dokud mù¾eš lásku dát, tak tu mù¾eš s námi hrát, tak hrej – do svého dùchodu,
Dokud mù¾eš lásku dát, nesmíš stále jenom brát, tak dej – v¾dy» máš dost dùvodù.
Vìz, ¾e míza, ¾e ta druhá míza, je jak Mona Líza s tím úsmìvem svým,
®ádná kouzla, vìz, ¾e ¾ádná kouzla do tebe nevklouzla, já to prostì vím!
Tak a» láska, a» ten sport a láska, komoøanská cháska osudem je tvým!
Podr¾ mládí, dlouho podr¾ mládí, a» se vydovádíš, ¾ivot pøec je tvùùùùj.
Ani chvíli, neleò ani chvíli, spìchej pøímo k cíli, musíš býti svùùùùj.
Podr¾ mládí, dlouho podr¾ mládí, dokud tìlo svádí, nikdy nelituj!
* * *
Pro hudební fandy – je to na melodii, kterou proslavila ve svìtì Bonny Tyller a u nás pak Karel Gott pod názvem – Jen se hádej!
Do „ústavního“ èi „podnikového“ sportování také patøí nìkolik mezinárodních akcí. První z doby, kdy na podzim v roce 1967 povoloval re¾im a my mohli pozvat meteorology a spojaøe z Vídnì na fotbalové utkání. Konalo se blízko mého bydlištì v Praze – Lhotce, sice jsme prohráli, ale díky našim známostem natoèila krátký šot z tohoto utkání Èeskoslovenská televize a dokonce ho i odvysílala! A na jaøe 1968, nìkolik dní po narození mého syna, mi man¾elka dovolila jet na odvetné utkání do Vídnì. Tam jsme dostali poøádnou nakládaèku, ale vìtšina z nás byla prvnì „na západì“, i kdy¾ od nás to bylo vlastnì na jihovýchodì! Pokraèování tìchto vzpomínek si pak nechám do jakýchsi støípkù politických. Co bylo o nìkolik mìsícù dále, to u¾ je jiná kapitola. Pak opìt spadla klec a na další výmìnný zájezd jsme vyjeli a¾ po dvaceti letech v létì 1988, a to do Evropského regionálního centra v nìmeckém Offenbachu. O tom se také ještì zmíním pozdìji, nyní jen krátce – fotbalové utkání jsme ve Vídni prohráli 5:0, volejbalové ale vyhráli, co¾ zcela skromnì ponechávám bez komentáøe…
A to by snad mìlo o sportu staèit. Jestli¾e si náhodou ještì na nìco zajímavého vzpomenu, není nic snazšího, ne¾ to pøidat k nìkterým dalším støípkùm.
Pamìtníci, vzpomínejte!
