Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (49)
Tyto mé ¾ivotní vzpomínky asi zaujmou spíše mu¾skou èást zdejšího ètenáøstva a navíc tu sportovnì naladìnou, ale tøeba budou zvìdaví i ti další... U¾ jsem tady kdysi kdesi napsal, ¾e jsem vlastnì chtìl být profesorem tìlocviku a zemìpisu, a tak i kdy¾ jsem si tuto profesi nakonec nevybral, není divu, ¾e jsem minimálnì do svých pìtadvaceti let strávil znaènou èást svého volného èasu na høištích a v tìlocviènách.
Hned po maturitì se pro mne stával sportem èíslo 1 volejbal. Aèkoliv jsem nikdy nedosáhl výšky 170 cm, pøesto jako nahrávaè jsem byl vìtšinou v základní šestce. V polovinì padesátých let ovšem byla pravidla odbíjené jiná, ne¾ jsou dnes, a malí nahrávaèi se mohli uplatnit i v reprezentaci, co¾ ještì doká¾u a pøipomenu. Perfektní volejbalový nahrávaè je ovšem nejmenším na kurtu i dnes. Navíc – volejbal jsem pak v té dobì hrál závodnì dokonce na „na dvou frontách“ - v Praze i ve Vrchlabí.
Nejprve si dovolím tvrdit, ¾e polovina padesátých let minulého století byla vrcholným obdobím èeskoslovenského volejbalu! V roce 1956 vyhrálo naše „dvojnárodní“ dru¾stvo Èeskoslovenska v Paøí¾i mistrovství svìta a zástupcem kapitána toho dru¾stva byl Zdenìk Malý. Ten byl odborným asistentem tìlovýchovy na naší fakultì, a byl to on, kdo ze mne „udìlal“ nahrávaèe. Mimochodem, v tom tehdejším mistrovském dru¾stvu byli hned dva „ menší“ nahrávaèi Oficielnì jeden z nejlepších tehdejších svìtových hráèù, Pepa Musil-Bulda, který pak jako trenér pøivedl na výsluní italský volejbal a ještì menší Karel Paulus. Dále tam hrálo pár hráèù mistra republiky pra¾ské Slávie vysoké školy. A zde se mohu zase jednou koneènì snad i oprávnìnì pochlubit.
Zdenìk Malý trénoval nejen naše fakultní dru¾stvo, ale také dru¾stvo University Karlovy a pozdìji i naše reprezentaèní národní dru¾stvo. Naše univerzitní dru¾stvo tehdy svádìlo na našich univerziádách pomìrnì vyrovnané boje s dru¾stvy pra¾ské Techniky a Fakulty tìlovýchovy a sportu. A nìkdy v èervnu 1956 jsme na antukovém høišti v „Julifuldì“ sehráli zápas Univerzita - Technika.
Volejbalové dru¾stvo University Karlovy 1956
V týmu našich soupeøù tehdy hráli tøi mistøi svìta – Purnoch, Humhal a Petr a další tøi borci z mistrovského mu¾stva Slávie VŠ. A náš milovaný Zdenìk nás kouèoval tak bájeènì, ¾e jsme sice samozøejmì prohráli 0:3, ale byla to velmi èestná prohra. Ve dvou setech jsme uhráli asi 10 a¾ 12 bodù (hrálo se tehdy jen do patnácti) a tøetí set se dokonce protáhl na koneèných 14 : 16! Byl to mùj jednoznaènì nejlepší zápas, na který nikdy nezapomenu, u¾ proto, ¾e trenér po utkání prohlásil, ¾e jsem hrál „jak z partesu“ a litoval, ¾e jsem nevyrostl ještì alespoò o 15 centimetrù.
V dalších dvou letech jsem se také doèkal „slušné slávy“ v barvách Vrchlabí. Na jaøe 1957 jsme jeli na první zahranièní sportovní zájezd na druhou stranu Krkonoš do sousední Jelení Góry. Tam jsme sice vyhráli oba zápasy, ale jeden z nich, v dusné atmosféøe haly s podlahou z døevìných kostech a za neslýchaného fandìní místních fanouškù, jsem to nervovì nezvládl. Opravdu se mi klepaly ruce a nìkolikrát jsem byl støídán. Z tohoto zájezdu mám ale ještì další velmi pozoruhodné vzpomínky. Hned tøeba nato, jak jsme kšeftovali se silonovými pruhovanými pono¾kami èi plastovými sluneèními brýlemi. Byli jsme ubytováni ve státním tìlovýchovném støedisku a dosti nás hostili. Sice nám moc nejela sladká mléèná polévka s marmeládou, ale závìreèná veèeøe byla na svou dobu opulentní, tedy zejména co se alkoholu týèe! Vidím to jako dnes – sál témìø zvící tìlocvièny, stoly seøazené do písmene U, a na nich, v¾dy asi po pùl metru, se støídaly láhve s vínem, vodkou a minerálkou, a to pøesnì v uvedeném poøadí. Minerálka došla po pùl hodinì a tak to nemohlo dopadnout dobøe. Navíc - pùl roku po maïarských událostech to ani v Polsku nebylo nejklidnìjší a já coby exhibicionista jsem zaèal rusky vyprávìt nìkolika Polákùm u stolu politické anekdoty. Kdy¾ to uslyšel kuchaø, který právì nìco doplòoval na stole, pozval mì do kuchynì. Moc se mi nechtìlo, nevìdìl jsem o co pùjde, ale on mi také rusky øekl, ¾e tam má lepší víno. Byl to bìlogvardìjec, duše spøíznìná a v kuchyni mìl opravdu skvìlé arménské portské! Co se týèe „ovínìní“ a „ovodkování“, byl jsem pìknì naèatý, ale portské mi chutnalo tak, ¾e to skonèilo nechutnì. Promiòte mi mou upøímnost, ale nikdy jsem si nemyslel, ¾e je mo¾né, aby hltanem probíhaly zcela souèasnì dva naprosto protichùdné pochody – dolù víno a nahoru ……
O rok pozdìji poèátkem prázdnin 1958 slavila vrchlabská odbíjená další velký úspìch. Vyhráli jsme turnaj ve známé volejbalové vsi – v Døevìnicích.
Na nìm jsme pouze v sedmi hráèích, tedy jen jeden na støídání, porazili i dru¾stvo Bílé Tøemešné, za nì¾ hrál další mistr svìta Karel Paulus! Je pravda, ¾e tehdy byl ten turnaj podstatnì slabìji obsazený, ne¾ dnes, ale také je pravda, ¾e v dalších tøiceti letech se stal nejvìtším volejbalovým turnajem v Evropì a naše vítìzství je v jeho historii zaneseno! Náš hrající trenér Standa Jaroš, který na vojnì „válel“ za ATK s takovými esy jako Bro¾ èi Tesaø, bìhem dalších nìkolika let dovedl vrchlabský volejbal a¾ do druhé ligy. A kdy¾ se vrátím k trenérským úspìchùm našeho pra¾ského trenéra Malého, tak ten nejen pozdìji vedl èeskoslovenské reprezentaèní dru¾stvo, ale i tým Slávie mat.–fyz. fakulty a ten dovedl a¾ do nejvyšší volejbalové ligy!
A kdyby náhodou tyto støípky èetl nìkdo z volejbalových pamìtníkù konce padesátých, nesmím zapomenout na dalšího skvìlého trenéra – Pepu Polívku. Ten vedl dru¾stvo Slávie Vysoké školy B, kde jsem se také koncem studií sna¾il a tento trenér pak dovedl do svìtové špièky volejbal v tehdejší NDR !
Pamìtníci, vzpomínejte!
