Yetti z Krkonoš S usmìvavou kamarádkou Jiøinkou jsme se v Olomouci setkávaly i u mikrofonu v jejím nedìlním rozhlasovém poøadu. Je dobrá vypravìèka a myslím, ¾e si ráda tyká s adrenalinem. Jinak by v mládí nemohla ve vysoké rychlosti køi¾ovat oblohu v akrobatickém letadle C 226 AS. Nad støechami domù, nad korunami stromù, nad vrcholky hor støíhala ostré zatáèky padala ve vývrtkách a výkrutech a støemhlavým letem nakonec doletìla a¾ k titulu mistrynì sportu v akrobatickém létání.
Odhadla jsem si ji tedy na ¾enu s nervy jako provazy, a proto mi bylo divné, ¾e si do pøímého vysílání v¾dy psala podrobný scénáø a v ¾ádném pøípadì neriskovala nìjaký kiks. To já mám radši lehké vzrušení pøi neformálním rozhovoru, co frèí do éteru, ten prudký rozjezd myšlenek, tu bleskovou reakci na vypálenou, pøedem nepøipravenou otázku, tu rychlou odpovìï, co letí po rozhlasových vlnách a¾ k posluchaèùm.
Ve studiu se rozsvítilo èervené svìtlo, Jiøinka do mikrofonu vyøkla první dotaz a já vzápìtí pøeèetla svou odpovìï, na které jsme se pøi psaní scénáøe domluvily. A tak to šlo stále dokola. A¾ do chvíle, kdy Jiøinka v pracovním zaujetí pøeèetla i vìtu, kterou pùvodnì vlo¾ila do mých úst.
Pøekvapenì jsem nad popsaným papírem vytøeštila oèi a rychle improvizovala, abych se zase dostala do role. Ale tu nekoneènou vteøinu hrobového ticha, to mé zaváhání, ten okam¾ik, kdy jsem se sna¾ila navázat pøetr¾enou nit rozhovoru, posluchaèi urèitì nepøeslechli.
Slyšel to samozøejmì i šéfredaktor. Kdy¾ mì potkal na chodbì rozhlasu, byl vlastnì velkorysý.
„Zmatlaly jste to jen trochu,“ øekl jen tak mimochodem. Mo¾ná nechtìl, aby mé sebevìdomí zùstalo trèet nìkde na bodu mrazu, a tak mì jedním dechem po¾ádal, abych si poslechla jeho povídky, které odvysílala redakce zábavných poøadù. Chtìl mì zøejmì povzbudit tím, ¾e mu zále¾í na mém názoru na jeho psaní.
Dvì cédéèka se zaznamenanými vzpomínkami jsem si odvezla do Prahy a pøi první volné chvilce je vlo¾ila doma do pøehrávaèe. Ale ticho, nic.
Kdy¾ jsem zas po èase pøijela do Olomouce, první moje cesta zamíøila k Jiøince.
„Mù¾u si u tebe pøehrát ta šéfova cédéèka?“ ¾adonila jsem. „Mé hi-fi stereo z doby krále klacka ani nehleslo.“
„Co by ne,“ souhlasila Jiøinka a podala mi pøenosný pøehrávaè. „Udìlej si pohodlí v lo¾nici. Já musím v pracovnì dopsat další scénáø.“
Natáhla jsem se na postel, pøikryla kolena péøovou dekou a stiskla play.
Pøíjemný hlas herce Jiøího Vyorálka z Husy na provázku, který povídky namluvil, se rozlehl pokojem. Pøenesl mì do vstupní brány východních Krkonoš, které dominuje Snì¾ka, a¾ do draèího mìsta, kde se šéfredaktor narodil. Bylo mi známo, ¾e mìsto Trutnov prý dostalo jméno od stateèného reka Truta, který pøemohl hrozivého draka, co drancoval okolní lesy. A teï jsem se procházela jeho ulicemi, a také dìtstvím a mládím šéfredaktora, a to prostøednictvím jeho povídek.
Najednou škvírou dveøí nakoukla do lo¾nice Jiøinka.
„Volala Helenka,“ a myslela tím moji maminku. „U¾ se tì prý nemù¾e doèkat.“
A pak mì nabídla, abych si zbývající šéfovu tvorbu pøišla doposlechnout zítra.
Druhý den mi nešlo nic od ruky. Uvaøit obìd, opláchnout nádobí, pøinést mamce z lékárny léky a nakoupit nìco k veèeøi, kdybych se zdr¾ela.
Právì, kdy¾ u¾ jsem chtìla otoèit klíèem v zámku a vypravit se za Jiøinkou, zapípal na stole v kuchyni mùj mobil.
„Zapomnìla sis telefon,“ volala za mnou maminka. „A zrovna ti pøišla esemeska.“
„Podívej se, kdo mi píše,“ po¾ádala jsem ji „a buï od té dobroty, podej mi ho, a» se zas nemusím vyzouvat.“
Psala mi netrpìlivá Jiøinka.
„Kdepak jsi?“ èetla nahlas maminka. „U¾ je rozestláno. Mù¾eš jít rovnou s šéfem do postele.“
Staøièká maminka od displeje zvedla vyjevený pohled a bylo vidìt, ¾e nemù¾e uvìøit svým oèím. Ale já mlèky sbalila telefon a zavøela za sebou dveøe. Bylo by marné vysvìtlovat, ¾e Jiøinka tím šéfem myslela jen jeho povídky. Nìkteré vìci je prostì zbyteèné rozmazávat.
„Proè já jsem poøád tak vtipná?“ smála se Jiøinka. „A pøitom kvùli tomu ka¾dou chvíli šlápnu do mìkkého. Ovšem musím pøiznat, ¾e mì tahle historka dost pobavila.“
Pobavila i šéfredaktora, kterému všechno hned druhý den vyzvonila.
„Máte kvùli mì u maminky èerný puntík,“ zubil se, kdy¾ jsem mu cédéèka vracela. „A to vám hodlám dát pøeèíst i svou milostnou poezii. Tak ji, prosím, pøed maminkou dobøe schovejte, a» se nelekne, ¾e si zítra jdeme vybrat prstýnky.
Zalistovala jsem štosem papírù, který mi svìøil, a nezbylo mi, ne¾ ho zklamat.
„Volný verš, to promiòte, k tomu já vám toho moc neøeknu. Mne baví spoutat pøíbìh do nìkolika øádkù vázaným rýmem,“ omlouvala jsem se. „Moderní básníci opovrhují jeho konvencemi, ale stará literatura, jak jí øíkají, ta mì baví. Váš styl je „verso libero“ a v tom já se necítím pevná v kramflecích.
„Svobodný verš?“ pozvedl oboèí. „Já jsem celý svobodný.“
O krùèek jsem couvla. „Co tím chcete øíct?“
„®e mám spoustu èasu na psaní,“ rozzáøil se. „Mù¾u psát kdy chci, kde chci a co chci.“
Pak pøivøel šibalsky oko: „Kdy¾ na to pøijde, budu s vámi komunikovat ne sice ve vázaných verších, ale tøeba v rýmovaèkách.“
A hned se pøedvedl: „Já mám rýmù plný koš, v¾dy» jsem Yetty z Krkonoš.“
„Øíkáte rýmovaèky? Tedy rýmovaèky!“ opáèila jsem.
„Jenom trošku jste to zmatlal, jak já tehdy v nedìli. Tak vám pøeji pìkný den – a zase nìkdy v posteli.“
Vyprskli jsme na celý rozhlas a pak se rozešli ka¾dý po svých. Nakonec zùstalo všechno ve starých kolejích. Šéfredaktor dál popisuje svìt svobodným, neboli volným veršem – a já zase postaru, veršem vázaným, ale podle mého názoru lahodícím uchu i oku èlovìka ka¾dého – vázaného i volného.
S usmìvavou kamarádkou Jiøinkou jsme se v Olomouci setkávaly i u mikrofonu v jejím nedìlním rozhlasovém poøadu. Je dobrá vypravìèka a myslím, ¾e si ráda tyká s adrenalinem. Jinak by v mládí nemohla ve vysoké rychlosti køi¾ovat oblohu v akrobatickém letadle C 226 AS. Nad støechami domù, nad korunami stromù, nad vrcholky hor støíhala ostré zatáèky padala ve vývrtkách a výkrutech a støemhlavým letem nakonec doletìla a¾ k titulu mistrynì sportu v akrobatickém létání.