Kronika Kdy¾ se rozhodnete psát kroniku rodu, není to tak jednoduchá práce, jak to na první pohled vypadá.
Kdysi naši pøedkové pøi takovém rozhodnutí si zakoupili nebo od nìkoho dostali pro ten úèel bytelnou knihu. Vìtšinou kroniku zaèínali tím, ¾e si ji psali naneèisto a pak si napsané krasopisnì pøepisovali do knihy. Postupem èasu však od toho upustili a psali pøímo do knihy.
Zaèínali tøeba takto:
Tuto kroniku uchovávejte a pøedávejte z generace na generaci. Jsou v ní zaneseny koøeny našeho rodu. Èlovìk by mìl vìdìt, odkud pochází a znát práci a mozoly generací pøedešlých. Jen díky nim je ka¾dý z nás na tomto svìtì a jen díky nim si s sebou do ¾ivota nese vklad, který mu pøedali. Jak svým pøíkladným ¾ivotem, tak radami a pouèeními.
Ka¾dý vpisoval jinak, podle svého rozumu a vzdìlání. Tøeba já jsem zvolila takovýto zaèátek:
Mùj otec zaèal psát kroniku ve svých 22 letech. Je to kupodivu, ¾e mìl takovou vìdomost, kdy¾ nemohl z dùvodu ob¾ivy rodiny dokonèit ani základní školu. V jeho dobì byly dìti v rodinách vychovávány k práci, nebo» rodiny byly vìtšinou velmi poèetné a ka¾dá ruka byla dobrá. Otec byl z osmi dìtí. U vrchnosti si rodièe vy¾adovali výjimku, aby dìti byly zproštìny povinné školní docházky. Zdùvodòovali to, ¾e dítì je potøeba k práci v hospodáøství. Otec toho, ¾e mu rodièe neumo¾nili vzdìlání, velmi litoval. Takté¾ jeho mladší sestra. Pøesto si ji¾ od mládí kupoval knihy a sám se vzdìlával. Byl velmi pracovitý, rozumný a v hospodáøství si vedl dobøe. Byl to èlovìk výjimeèného charakteru. Èestný, rovný, ¾ádný kam vítr, tam pláš». Nikdo ho nezlomil, ani tvrdý totalitní re¾im.
Nás pìt dìtí vychoval dobøe. Dal nám všem vzdìlání.
Èest jeho památce!
Mìla jsem usnadnìnou práci, ale jeho kroniku jsem zdokonalovala. Hledala jsem rodné listy. Jedna, dvì, tøi generace se najdou snadno. Zaènete pátrat v rodinì, v archivech v Zámrsku. Nìkteré výpisy zaplatíte a po svìøení se pøíbuzným je na jejich pøání dáváte zadarmo. Znáte to, jak to s pøíbuznými chodí. Snazší rozhodování a práci mají ti, kteøí pøevzali kroniku od rodièù a jen v ní pokraèují. A i tak to není lehká práce. Nìkde se najdou i takové cestièky, ¾e není radno se s nimi chlubit. Mám na mysli neman¾elské dìti. Doba, kdy nebyla antikoncepce a matka tøí dìtí ka¾dé s jiným, nebyla výjimkou.
Kromì strohých dat se zkoušíte dostat k detailùm zajímavým, potøebujete si toho pøedka nìjak polidštit a najít jeho tváø. Zaènete pátrat po fotografiích. Ale jaké ještì v nedávné dobì fotografie byly èernobílé a amatérsky provádìné, velice malièké. Zaènete za tím úèelem navštìvovat pøíbuzné.
Je letní odpoledne, sedíte pod lipou, pod sluneèníkem a nìkdo pøinese kávu a krabici starých fotografií. Prohlí¾íte a vzpomínáte. Prolínají se vzpomínky mládím, hezkými chvilkami a i chvílemi k zamyšlení. Nad nìkterými snímky vás doslova bolí srdce, kdy¾ vidíte tu døinu, kterou ta generace pøed vámi prošla. Tu bídu, nespravedlnost a pøesto radost v oèích dìtí, i kdy¾ vy u¾ víte, co je v ¾ivotì èekalo. Co je potkalo, jak se vztahy v rodinì formovaly, na èem se ustálily. Chvílemi se smìjete a vzápìtí pláèete.
A to se ani nevracíme k období války nebo k mìnám, která je obraly o tì¾ce vydìlané úspory. Jen jedno bych chtìla pøipomenout. Kdy¾ porovnáte fotografie rodièù a prarodièù jak vypadali ve ètyøiceti letech, tak vy pøed osmdesátkou vypadáte oproti nim mladší. To tì¾ká doba a døina se na nich podepsala. Nevím, zda oni ve své dobì tak nadávali na všechno jako naše generace. To u¾ se nikdy nedovíme. A je jen na nás, jakým pohledem pøedáme kroniku další generaci.
.jpg)
Kdy¾ se rozhodnete psát kroniku rodu, není to tak jednoduchá práce, jak to na první pohled vypadá.
