Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Eva Marie
Nìkteré ty pøíbìhy vytanou neèekanì, impulsem je èasto drobná zmínka v rozhlase, novinová práva, vzpomínka v televizi.
Snad s nimi nezarmoutím a snad ètenáøi poznají, ¾e jsou spíš laskavé a bez nenávisti. Jméno téhle paní re¾isérky celé neuvedu, aè jsem si jí velmi vá¾il. Pamìtníci jistì poznají.
Eva Marie byla postava velmi charakteristická. Drobnìjší spíš, co si tak vzpomínám, okolo krku na provázku tu¾ku a gumu na poznámky do re¾ijního scénáøe. S ka¾dým poøadem ¾ila, teoreticky pøipravená, špatnì snášela pauzy, které zpùsobovala nedokonalá technika. Jednou, pøi generálce na inscenaci (tenkrát ještì ¾ivì vysílanou), došlo opìt k provoznímu kolapsu a re¾isérka všem dost zle vyèinila a vyhlásila pauzu. Sedìlo nás pár v krou¾ku ve studiu a já mìl dost neomalenou promluvu o hysterické krávì, která nám nadává ze nìco, za co nemù¾eme. Na konci projevu jsem registroval tuhnoucí tváøe ostatních. Otoèil jsem se, Eva Marie stála za mnou. Neøekla ani slovo. Po chvíli zahájila zkoušku, na povelový mikrofon se celému studiu omluvila za neoprávnìnou kritiku a pokraèovala. Ale tím vše nekonèilo. Kdykoliv napøíštì Eva Marie nìco re¾írovala, u po¾adavku na rekvizity od produkce byl i vzkaz, ¾e paní re¾isérka si pøeje pana Hejnu. Kolegové mi nezávidìli, spíš naopak, trochu ironických poznámek jsem vyslechl, a já si nestì¾oval. Postupnì se zamìøila hlavnì na hudební a vzdìlávací poøady a natáèení s jejím štábem bývala velmi pøíjemná.
Ovšem jedna historka stojí za zaznamenání. Tenkrát se vysílal ¾ivì cyklus, který se jmenoval snad Úsmìvy mistrù. Takový zábavnì osvìtový pøedchùdce dnešních seriálù. Pøipravovala se dramatizace jednoho z apokryfù Karla Èapka. Toho o Sáøe a Izákovi. A v po¾adavcích na rekvizity byla Bible. To bylo za komunistù skoro sprosté slovo. Vypùjèil jsem nìkde výtisk kralické, ale nìjak se mi to nezdálo a sehnal jsem si kontakt na ®idovské muzeum. Laskavý pan doktor tam pochopil co hledám a pøinesl mi krásný foliant, v kù¾i vázaný, psaný hebrejsky. Urèitì to nebyl nìjaký mimoøádnì drahý exponát, ale dýchala z nìj staletí, moudrost.
Eva Marie byla zvyklá se mnou dùle¾ité rekvizity pravidelnì konzultovat, snad druhý den jsem za ní pøišel na zkušebnu a nabídl jí obì varianty knihy knih. Paní Šejbalová a pan Nedbal, kteøí zkoušeli ¾idovkou dvojici dostali pauzu, a já nabídl paní re¾isérce volbu. Po chvíli ticha zaèala køièet: Milostivá paní, pane profesore, pojïte sem. Všem zatrnulo, ale kdy¾ pøišli, Eva Marie takøka v slzách køièela: Podívejte se na tu krásu, pan Hejna na to pøišel. Podívejte se na tu krásu. I pro tyhle hezké chvilky to byla práce nìkdy smyslupná.
A paní Eva Marie pro mne zùstala dokladem toho, jak i køehké a kultivované ¾enství doká¾e „chlapsky“ pøijmout pravdivou kritiku, aè pøisprostlou, ale dobøe mínìnou.
Pamìtníci, vzpomínejte!