Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Atómová limonáda
Do rodinných análù se zapsala pøíhoda s limonádou a èerným bezem.
Asi ve stejném vztahu jako byli pánové Šlégl a Ryšánek v Malostranských povídkách Jana Nerudy byl dìda a soused z ulièky na Èelakova. Dìda o nìm tvrdil, ¾e je to prašivka, ale kdy¾ nepøešel nìkolik dní kolem baráku, tak se po nìm postrannì shánìl.
Kdy¾ dozrály bobule èerného bezu kolem dokola, pøišel dìdùv neèekaný rozkaz. Vem kýblík a pøines ho plnej bezu. A» je to pìknì vyzrálý. Jako obvykle jsme na sebe koukli s babièkou a proto¾e befel je befel jsem úkol splnil. Dìda to prohlédl a jeho obvyklé tauglich dotvrdilo správnost materiálu. Poøád jsme ale nevìdìli, co se bude dít.
Tou dobou byla ve sklípku ulo¾ená babièèina „atómová limonáda“. Surovinou byl pro zmìnu kvìt bezu. Bylo to schopné roztrhnout na drát a porcelánové víèko zavøenou láhev. Otevírali jsme to na dvoøe. Dìda si nechal pøinést ètyøi lahvièky bouøliváku a pøede dveømi se sna¾il do jiného kbelíku zachytit co se dalo. Na dvì sklenice to staèilo. Do toho vysypal bezové bobulky a tlaèítkem na š»ouchání brambor je rozmaèkal. Vznikla nádherná, rudì záøící tekutina. To scedil a nalil do dvou sklenic zase s tauglichem. Myslíš, bude to eštì bouchat? Výrobce pøitakala, ¾e tak za týden urèitì. Tak týden byl klid.
Na nákup pøešel jeho oblíbený soused. Hlídej, a¾ pude zpátky, tak mi øekneš! Po chvíli byl soused u¾ u Meduòù. Dìda vzal dvì sklenice, vyšel na zápra¾í a hlaholil:
Víš Franto, seš mizera, ale abys neøek, bába dìlala limonádu. Na vem vochutnat starý.
Obdarovaný chudák byl zjevnì otøesen a ztratil i dar pøedvídavosti. Sklenice vzal, podìkoval a šel k domovu. Dìda zamnul ruce a nahlásil:“ U nich se bude bílit kuchynì“.
Hlídej, jak vona poletí dolù, vèas øekni!
Dlouho to netrvalo, sousedka se hnala jak uragán ulicí a cosi vykøikovala. Vèas jsem dìdu varoval. Ten vybìhl nìkam na dvorek a nebylo ho. Bába vletìla do baráku: “Kde je ta beštie, roztrhnu ho jak ¾ábu. Ten muj trouba to vod nìj vzal. Mìl pøeci vìdìt co v nìm je. Však taky u¾ rozdìlává vápno. Bude si to bílit sám. A ten pacholek plavajznickej by mu mìl jít pomoct.“
A ještì mnoho a mnoho na adresu jejího man¾ela a našeho dìdy jsme se dozvìdìli. Kdy¾ odfrèela komentovala babièka: „No není v tom tatín sám. Ale ta chudìra netuší, ¾e to budou bílit nejmíò tøikrát. Èernej bez je pìkný svinstvo.“
Pokraèování šlo mimo mì. Já odjel z prázdnin domù. Na vánoce nás vítali do chaloupky oba. Tak dìda pøe¾il i tuhle patálii.