Jak jsem rý¾ovala zlato v Otavì…
Blí¾í se prázdniny a s nimi náš tradièní pobyt na Šumavì. Kdy¾ jsem tam pøijela v srpnu 2012, vybalila jsem vìci a šla se projít. Plakátek, který jsem našla pøilepený na nástìnce v kempu, oznamoval, ¾e se tu druhý den bude rý¾ovat zlato. Nelenila jsem a zavolala panu šéfredaktorovi- Nechtìl byste reportá¾ o rý¾ování zlata? Chtìl. A tak jsem svùj zá¾itek popsala do reportá¾e a pøidala pár fotek.
Èlánek vyšel v øíjnu 2012 v týdeníku Naše rodina. (www.nase-rodina.cz)
Jak jsem rý¾ovala zlato v Otavì…
Kdy¾ vypukla v polovinì 19. století zlatá horeèka v Kalifornii, našel se tam jeden velmi šikovný podnikatel. Døíve, ne¾ na místo dorazili zlatokopové, vykoupil v širokém okolí všechny rýèe, lopaty, síta. Traduje se, ¾e zbohatl víc, ne¾ všichni zlatokopové dohromady.
Já nemám rýè ani lopatu, a zbohatnout nechci. Správa Národního parku Šumava a Chránìné krajinné oblasti Šumava poøádá ka¾doroènì pro návštìvníky pøes léto øadu velmi zajímavých aktivit. Vybrala jsem si mezi nimi pøednášku „Historie rý¾ování zlata s praktickými ukázkami“, která se koná pøímo na bøehu zlatonosné Otavy, poblí¾ kempu Radešov. Proè to nezkusit. Na místo pøicházím za deset minut dvì. První, mo¾ná jediná. Je horko, nikde ¾ádný stín, s panem Ešnerem, který dnešní akci pøipravil, se domlouvám, jestli si to mohu zkusit, i kdy¾ u¾ nikdo jiný nepøijde.
Dozvídám se, ¾e pøesto¾e se narodil v Chebu, jeho prarodièe i maminka jsou Šumaváci, dìda byl dokonce v Sušici starostou. On sám je na své šumavské koøeny velmi hrdý. Jako malý kluk sedával s dìdou a jeho kamarády na lavièce a s velkým zájmem poslouchal pøíbìhy ze ¾ivota sousedù. Jeden jezdil s cirkusem, druhý rozvá¾el pivo koòským spøe¾ením po šumavských hospodách. Vzpomínali na plavení vorù na Otavì, na své zá¾itky z první svìtové války. A tak se postupnì seznamoval se zajímavými lidmi a ¾ivotem na Šumavì vùbec. Pøed ètyøiceti lety se stal strá¾cem Chránìné krajinné oblasti a pozdìji pokraèoval jako dobrovolný strá¾ce Národního parku Šumava. Jeho nejoblíbenìjším spisovatelem je milovník zdejšího kraje, autor mnoha krásných šumavských povídek a románù, Karel Klostermann.
K hledání zlata se dostal jako vedoucí dìtského tábora. Táborovou èinnost zamìøovali postupnì na rùzné aktivity, aby to bylo pro malé táborníky zajímavé. Tak¾e jednou sledovali prùbìh Zlaté stezky, podruhé natáèeli zvuky kostelních zvonù, ve spolupráci s Muzeem Šumavy v Kašperských Horách provádìli archeologické prùzkumy zaniklých skláren. Po nìkolik roèníkù bylo náplní tábora seznamování dìtí s historií rý¾ování a dolování zlata na Šumavì a tato èinnost Karla Ešnera zaujala natolik, ¾e se svému koníèku vìnuje nepøetr¾itì u¾ témìø tøicet let.
Bìhem našeho vyprávìní se ke bøehu Otavy se postupnì trousí další zájemci, ve ètvrt na tøi u¾ je nás tøicet dva. Akce mù¾e zaèít. S velkou zvìdavostí sledujeme instalaci jakéhosi korýtka do vody, chlupatou látku, která se do nìj vkládá, i pøinášené rý¾ovací pánve. Stojíme po kotníky ve studené vodì a posloucháme pár zajímavostí z historie dobývání zlata na Šumavì.
Blýskavé nugety, které vidìl v øece, sbíral èlovìk u¾ odedávna. Nejstarší nálezy zlatých pøedmìtù z Otavy jsou z období 3 700 let p. n. l. Kdy¾ Keltové osídlili Šumavu – mimochodem, dali jí název Gabreta, co¾ znamená Pohoøí jednoro¾ce, postavili na Obøím hradì nad øíèkou Losenicí hradištì na ochranu rý¾oviš», nejvyšší hradištì ve støední Evropì. Zlato se sice na zbranì nehodilo, zato ho velmi dobøe vyu¾ili na šperky, a dokonce na výrobu prvních mincí na našem území, tzv. duhovek. Historici odhadují, ¾e zlata se na Šumavì získalo za dob Keltù kolem sedmnácti tun, pozdìji, za dob Lucemburkù, ještì daleko víc, desítky, mo¾ná stovky tun. K ochranì zdejší tì¾by zlata nechal Karel IV. postavit strá¾ní hrad Kašperk. Primární lo¾iska se nacházela nejvíce právì zde, v okolí dnešních Kašperských Hor, kde je dodnes zachováno velké mno¾ství štol a pozùstatkù po dolování. Mo¾ná by vás to ani nenapadlo, ale chemickou analýzou bylo zjištìno, ¾e èást zlata na zdech kaple sv. Køí¾e na Karlštejnì pochází z Otavy, stejnì tak je odtud i zlato na Svatováclavské korunì.
Dospìlí návštìvníci naslouchají velmi pozornì, dìti a jeden pejsek zaèínají zlobit. A jak ¾e se vlastnì to zlato z øeky získávalo? Všichni upíráme zrak na døevìné korýtko, tzv. rý¾ovnický splav. Pùvodnì byl pokrytý ovèí kù¾í, v její srsti se pøi vymývání písku zachycovaly blýskavé šupinky, nìkteré z nich byly opravdu zlaté. Historici se domnívají, ¾e øecká povìst o Jásonovi a ovèím rounu bylo nikoliv hledání berana se zlatou vlnou, ale právì takovým hledáním místa, kde se v ovèí vlnì, promývané vodou, zachycovaly zlaté kousíèky.
„Ale tohle pøece není ovèí kù¾e,“ diví se jeden z posluchaèù. Pan Ešner k všeobecnému veselí vysvìtluje, ¾e ji pùvodnì mìl, ale po nìkolika ukázkách tak zapáchala, ¾e se nedala pou¾ít. Aby nám ukázal, jak to celé fungovalo, vytahuje z kapsy „falešné“ zlatinky – kousíèky mosazi, které promíchává s pískem a nechává protékat rý¾ovnickým splavem. A opravdu, za chvíli se blýskají v záhybech látky. Pak nám pøedvádí své rý¾ovací pánve a ve svém vyprávìní se ještì jednou vrací na Klondike. Trapeøi tam po veèeøi umývali nádobí, tedy mastné pánve od fazolí, v øece. No a kdy¾ mastnota nepustila, vzali øíèní písek a promývali, a kdy¾ chtìli pánev vypláchnout, našli v ní zlato… jak jednoduché. Tak¾e pánve pokud mo¾no tmavé- aby bylo zlato lépe vidìt, a pokud mo¾no mastné- aby se lépe zachycovalo. A jde se na vìc.
Abychom získali správnou motivaci, vytahuje pan Ešner z kapsy velkou vzácnost, peèlivì uzavøenou zkumavku se zlatinkami, které se mu bìhem nìkolika výletù za zlatem podaøilo narý¾ovat. Dìti okam¾itì zpozorní. Jeden po druhém si opatrnì a s pomocí lupy, která také koluje, prohlí¾íme zlaté kousíèky, abychom vìdìli, co vlastnì hledáme a jak to má vypadat. Napadá mì, ¾e pro tohle se mnohdy umíralo, svádìly boje, vedly nelítostné války. Z výšin se trochu snášíme, kdy¾ se dozvídáme, ¾e na gram zlata je takovýchto zlatých šupinek tøeba najít kolem patnácti set a ve zkumavce je jich necelá stovka.
Ještì pøichází dùle¾itá otázka: Kde vlastnì hledat? Kde se na Otavì smí rý¾ovat zlato? Kdekoliv, kde není první pásmo ochrany øeky, nejlépe nìkde nad jezy, kde voda zpomaluje a t쾚í prvky klesají ke dnu, nad spadlými kmeny, které pøehradily øeku. „Já se vydávám jen na místa, která mì nìjak osloví, která mají svou atmosféru, genius loci. Nìkdy celé týdny nic, jindy rýpnete a máte dvacet zlatinek.“ Podél šumavských øíèek a potokù zùstávají dodnes technické památky na doby, kdy se zlato tì¾ilo opravdu dùkladnì – zlatorudné mlýny, kameny s vyhloubenými miskami na zpracování zlata, i tzv. sejpy, hromady písku, které zbyly, kdy¾ rý¾ovník místo opustil a posunul se po øece dál.
Ještì jednou si necháváme ukázat, jak budeme krou¾ivými pohyby vymývat, a pak u¾ pøichází naše chvíle. Pan Ešner vysvìtluje, ¾e k našemu tréninku pou¾ívá „náhradní“ zlatinky – mosazné kousíèky, a vybízí první zájemce, pro které má pøipraveno osm rý¾ovacích pánví. Do ka¾dé z nich jsou slavnostnì polo¾eny ètyøi blýskavé plíšky, zahrnuty hromádkou písku… a mù¾ete se pøedvést, rý¾ovníci. Dopøedu se hrnou samozøejmì dìti. Dospìlí skromnì poodstoupí, jejich èas ještì pøijde.
Pohyby hledaèù jsou zpoèátku trochu køeèovité a nesmìlé, ale postupnì se stávají èím dál plynulejšími. Utváøejí se „rý¾ovací skupinky“, které dobývají zlato jako o závod. Nìkteøí rodièe fotografují soustøedìné potomky v akci, jiní nevydr¾í, berou dìtem pánve z rukou a nechtìjí vrátit. S oèima pøilepenýma mezi zrnky písku všichni hledají svùj poklad. Pøipadám si opravdu jak na Clondiku. Sluníèko pálí, èást lidí si vyzkoušela a odchází, jiní znovu a znovu jásají nad ka¾dou objevenou zlatinkou. Pan Ešner pøechází mezi jednotlivými skupinkami, ukazuje, radí. Zdá se, ¾e dnes se bude rý¾ovat do setmìní.
Tìm, kteøí se pokoušejí získat zlato z náplavù potokù a øek, se nejèastìji øíká zlatokop, ale proto¾e to slovo dostalo v naší spoleènosti ponìkud hanlivý význam, pou¾ívají zdejší hledaèi radìji termín rý¾ovník. Ten jako první pou¾il Georgi Agricola ve své knize „Dvanáct knih o hornictví a hutnictví.“ Kniha z 16. století, její¾ hluboce filozofický pohled na hornictví zùstává platný dodnes. Zajímavostí je, ¾e pøesto¾e se jedná o vìdecké dílo, jednou z dùle¾itých kapitol je i ta o vlivu permoníkù-trpaslíkù na ¾ivot horníkù.
Rý¾ovat zlato si vyzkoušelo jen letos u¾ víc ne¾ ètyøi sta lidí a urèitì pár z nich této zábavì propadlo. Èlovìk se musí vybavit peèlivostí, trpìlivostí a nesmí èekat, ¾e se úspìch dostaví hned napoprvé. Pøi rý¾ování je tøeba vnímat okolí, proto¾e pokud je tok zlatonosný, urèitì se to projeví na bøezích výskytem píseèných pahrbkù – pozùstatkù støedovìkého rý¾ování. Musí se hledat vhodná tišinka pøed pøirozenou pøeká¾kou v toku, kde se t쾚í materiál usazuje a padá ke dnu. A samozøejmì- chce to mít štìstí.
„Šumava má své kouzlo a ka¾dý, kdo ji jen trochu pozná, musí si ji zamilovat,“ louèí se se mnou. Dávám mu za pravdu. Tak snad zas nìkdy pøíštì.
PS. Ty plíšky jsem našla ve své rý¾ovací pánvi tøi. Prý docela úspìch…
Eva Procházková