Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (43)
Nyní bych mìl ale ve svém dalším vzpomínání na komoøanské paradoxy a renonsy dát gentlemansky pøednost nì¾nému pohlaví. A jako obyèejnì nevím, kterou dívenkou, sleènou èi paní mám zaèít? V dobì mého nástupu „do praktického ¾ivota“ byla urèitì znaènì nadpolovièní vìtšina mých spolupracovnic dívkami a sleènami. Paními a man¾elkami se staly pozdìji a jak u¾ víte, jedna z nich dokonce tou mou. To ale u¾ pozornìjší ètenáøi vìdí. Nebyl jsem však zdaleka sám, man¾elských dvojic bylo v ústavu více.
V létì roku 1958 „za pøíèinou“ plánovaného rozdìlení meteorologické pøedpovìdní slu¾by na slu¾bu leteckou a všeobecnou, nastoupilo na letištì do zácviku kromì nás ètyø geofyzikù a dvou meteorologù také asi osm kreslièek. Tøi z nich se bìhem následujících asi patnácti let vypracovaly pøes funkci asistentù meteorologa a po dálkovém vystudování Pøírodovìdecké fakulty a¾ na mé nejbli¾ší kolegynì – prognostièky, a pozdìji také na první slièné moderátorky pøedpovìdi poèasí v Èeskoslovenské televizi.
Po rozdìlení pøedpovìdních slu¾eb pak v Komoøanech na kreslírnì bylo nìkolik velmi zajímavých paní, k nim¾ se vá¾í neuvìøitelnì náhodné propletence. Pracovala zde na pøíklad Jarka, man¾elka jednoho z vedoucích pracovníkù Ústavu matematických strojù, který šéfoval jednomu z mých nejbli¾ších kamarádù z fakulty. S touto paní jsme jeden èas poøádali jakési kulturní dýchánky – pásma povídání s poslechem gramofonových desek. Magnetofony byly tehdy snad pouze v Èeskoslovenském rozhlasu!
Zde si dovolím zaøadit zcela negentlemansky mu¾nou exkluzivní vsuvku, kdy¾ prozradím, ¾e v té dobì nastoupil na kreslírnu sice ne poprvé, ale urèitì naposled mu¾! A ten byl tøetím, který „kulturtrégøil“ pøi našich „gramodýchánkách“.
Velmi dùle¾itou paní v mém ¾ivotì se pak ukázala být paní Vìra, švagrová mé budoucí první ¾eny, nebo» právì ona ji na kreslírnu pøivedla! Velkou kamarádkou té švagrové byla další Jarka, která patøila mezi nás pìtatøicátníky – tedy roèníkem narození. Byla tak skvìlá, ¾e dovedla u¾ v dobì, kdy já maturoval, tedy v našich osmnácti letech odloudit naší pøedváleèné subretì Nelly Gaierové man¾ela! JUDr. Karel Peyr byl o tøicet let starší ne¾ Jarka, vynikající právník, vystudovaný na Sorbonì. Byl to krásný, vysoký, šedovlasý mu¾, aristokratický typ, který po válce a po delší odmlce ještì i pozdìji hrál v mnoha našich filmech rùzné menší, ale výrazné role, pochopitelnì záporné, napø. esesáky. Ovšem v dobì kdy jsem ho poznal, rozvá¾el po Praze malou dodávkou oblo¾ené chlebíèky a zákusky, a mìl trabanta, do kterého se témìø nevešel. Ano – to byly paradoxy! Je ovšem ještì nutno dodat, ¾e Nelka, jak ji nazývala Peyrka, se rozešla s Karlem v dobrém a dokonce jezdila s novým párem na dovolené, a» u¾ sama, nebo i se svým dalším partnerem Sobìslavem Sejkem!
A z lepší poloviny lidstva pak musím ještì vzpomenout na dvì tehdejší sleèny. Vlasta, která si vzala našeho u¾ nìkolikrát vzpomínaného svatebního svìdka, se proslavila u¾ tehdy, nebo» právì poèátkem šedesátých let pøivezla z ji¾ní Ameriky – jako èlenka dru¾stva basketbalistek - støíbrné medaile z mistrovství svìta. Ta dávala po slavném návratu k lepšímu, jak byly „holky“ nuceny trénovat s tì¾kými kovovými pásy kolem pasu a ulevovaly si tím, ¾e si pouštìly krásnou písnièku „Dej mi pár okovù“, kterou u nás zpíval Karel Hála. Mohu pøipomenout, ¾e podobný úspìch zopakovaly naše basketbalistky a¾ po témìø ètyøiceti letech a nevíme, zda se ten úspìch dostavil pomocí okovù a anebo bez nich!
Druhá sleèna se doèkala vìhlasu o pár let pozdìji a dokonce jsme se o to mo¾ná tak trochu zaslou¾ili i my – komoøanští. Na konci šedesátých let asi na rok pøišla k nám do Komoøan toti¾ mladá krásná dívka s výraznì velkýma modrýma oèima, která se chystala na DAMU, a které jsme dodávali sebevìdomí, kdy¾ šla k Jiøímu Suchému na konkurz na hlavní roli v jeho filmu Nevìsta.
Ano, byla to Marta Vanèurová a s ní se spojuje i jeden z nejvìtších našich renoncù, za který se i dnes ještì omlouvám. Jeden z nás ji v ¾ertu nazval volookou kráskou a jí se to moc nelíbilo! Horko-tì¾ko jsme vysvìtlovali, ¾e v Antice to byla jedna z nejvìtších pochval pro øecké krásky. A nebyl bych to já, kdybych se tu nepochlubil, ¾e jsme s Martièkou jednou docela uspìli jako smíšený volejbalový double na našem høišti u Vltavy, co¾ bylo i zachyceno na jedné èernobílé fotce z roku 1969. „Fotoreportérovi“ se sice nepodaøilo zachytit balón, ale ještì ji mám schovanou!
Pamìtníci, vzpomínejte!
