Prùduch aneb To byl ale nápad! Bydlíme v pìkném, u¾ ponìkud letitém domì. Spolu stárneme, pomalu zaèínají problémy.
Potí¾e zaèaly s odpadem v kuchyni. Nejdøív zaèal jenom pobublávat. Vypozorovali jsme, ¾e kdy¾ sousedé nad námi perou, náš odpad nastydle pokašlává a ve výlevce se objevuje pìna.
Zvykli jsme si. Jakmile se zaènou ozývat podezøelé zvuky, musíme jít a ucpat odpad zátkou. Tak to fungovalo donedávna.
Jednoho veèera, který jsme trávili poklidným poklimbáváním u obrazovky po víkendovém støíhání trávy, okopávání záhonkù a jiných chalupáøských èinnostech, to v kuchyni opìt zaklokotalo.
„Jdi se tam podívat,“ po¾ádala jsem svého mu¾e.
Nechtìlo se mu, ale šel.
Vstoupil do kuchynì a rázem se ocitl v pohádce Hrneèku vaø! Z plné výlevky se nezadr¾itelnì drala, pøetékala na pracovní stùl, po dvíøkách skøíòky i na podlahu pokrytou kobercem hustá bílá pìna, která zaèala mìnit kuchyò v zasnì¾enou krajinu. Vrazil rychle ruce do výlevky, proto¾e se domníval, ¾e se mu podaøí odpad ucpat silou, brzy však pochopil marnost svého sna¾ení.
Zaøval jako tur a chvatnì opustil byt.
V neblahé pøedtuše jsem vbìhla do kuchynì. Pøi pohledu na nezadr¾itelný vodopád jsem nevìdìla, zda se mám smát èi plakat.
Mezitím mùj mu¾ u¾ zvonil a bušil na dveøe bytu nad námi. Otevøela ¾ena v negli¾é, v oèích dva pohoršené otazníky. Kdo si to dovoluje teï, v pùl jedenácté veèer, takto se na nìkoho dobývat!
Nevolaný, urousaný návštìvník bez pozdravu zaøval:
„Zacpìte vanu!!!“
„CO®E????“
„Ucpìte vanu, nám to teèe do bytu!“
Odstrèil sousedku a chtìl se vrhnout do koupelny, ale vedle stojící man¾el u¾ pochopil. Vbìhl do koupelny a uzavøel odtokový otvor vany, ale u¾ to nebylo nic platné. Náš koberec v kuchyni se staèil mezitím promìnit v napìnìnou mlaskající èvachtanici.
„S tím odpadem se u¾ opravdu musí nìco udìlat!“
V pøíštích dnech se všichni obyvatelé domu shodli na tom, ¾e oprava všech vodovodních trubek v domì je nezbytná. My nájemníci to víme u¾ dávno, ale správce domu mìl dosud jiný názor. Jednat se zaèalo a¾ poté, kdy se odpad ve tøetím patøe ucpal definitivnì. Bude objednána instalatérská firma.
V urèený den se dostavili mistøi instalatéøi. Pøišli dva. Mo¾ná ¾e se navzájem kontrolují, nebo se mo¾ná bojí chodit sami, nevím. Pøi práci se ukázalo, ¾e jeden je spíše posluha podat-pøidr¾et, nebo dìlá hrubší práce, jako je otloukání omítky a bourání zdí. Druhý je vìdec. Klidný, rozvá¾ný a pomalý, vše si dlouho a dùkladnì promýšlí. Pokud nastane problém, (nastal velmi brzy), zamyslí se, nasadí brejle na špièku nosu, vytáhne notýsek a tu¾tièku a nìco si tam èrtá.
Obhlédl situaci a vá¾nì vyslovil diagnózu i øešení:
„To chce péro.“ (Koho by to napadlo…?!)
Instalatérská pomùcka bez velkých obtí¾í vklouzla do zarostlých trubek. To prvotní ucpání se podaøilo celkem hladce prorazit, potí¾e nastaly pozdìji. Mu¾ èíslo jedna se dlouho sna¾il marnì. Š»ouchal, š»oural, popotahoval, znovu zkoušel a kroutil pru¾ným nástrojem. Marnì. Trvalo to u¾ hodnou chvíli, kdy¾ iniciativu pøevzal vìdátor. Nasadil brejlièky, vytáhl notýsek a hluboce se zamyslel. Pak nìco zabruèel a vydal se o poschodí ní¾.
Stála jsem v pozoru a v duchu u¾ vidìla rozbitou kuchyò.
Pøišel, promìøil, po»ukal na zeï, nahlédl do výpoètù a odešel do prvního patra, k paní uèitelce Frantové. Ta pøed èasem renovovala byt, zmìnila jeho dispozice, proto vodovodní potrubí vede zdí její nynìjší lo¾nice.
„Budeme se muset na to kouknout, paninko,“ rozšafnì pravil instalatér. Nasadil brejlièky, pøemìøil a upøesnil:
„Tady, kopneme trochu do týdle zdi.“
Majitelce bytu se orosilo èelo, ale byla stateèná, za¾ila u¾ leccos.
„Zapla»pánbùh, aspoò nemusíme šoupat nábytkem, je to naproti postelím, zrovna na kousku volné zdi,“ pomyslela si odevzdanì a odešla pro noviny, aby pokryla nový koberec.
Vìdec zamyšlenì odkráèel pro svého spolupracovníka, spolu dojdou pro další náøadí do auta, pak se vrací do lo¾nice. Pomocník opatrnì okopal omítku a odhalil odpadní rouru.
„Co chcete dìlat s tou vrtaèkou?“ zeptala se paní domu, kdy¾ uvidìla soustøedìný pohled obrýleného dìlníka a nástroj v jeho ruce.
„Nic se nebojte, paninko, udìlám jenom malý prùduch“ uklidnil ji, „jenom malou díreèku, aby se to pohnulo,“ a nasadil vrták.
Nezabránila nièemu. Nenapadlo ji pomyslet na zákon gravitace, na tlak vodního sloupce, na logický dùsledek zamýšleného èinu. Nenapadlo ji bránit se vší mocí a vyhnat ty tupce do sklepa, do ulic nebo kamkoliv, jenom pryè ze svého bytu. Byla zvyklá podøídit se.
Stála ve dveøích a pozornì se dívala.
Vrták hladce vevrnìl do zteøelé trubky.
„No vidíte a je to“ øekl intelektuál spokojenì.
Pracovní nástroj opustil rouru a spolu s ním se vyøítilo všechno bahno a kal, který tam byl usazený za desítky let a¾ do výše tøetího patra. Teï ten hnus tryskal efektním obloukem ven. Všechno, protìjší zeï, koberec, záclony, nábytek i èistì povleèené postele, rychle pokrývala vrstva odporného, mastného, mazlavého, pøilnavého obsahu odpadních trubek starého domu.
Majitelka bytu nevìøícnì, tupì, neschopna myšlenky ani pohybu, bezmocnì zírala na tu spouš», zatímco chodbou dunìl klapot utíkajících baganèat.
Lapajíc po dechu, zazvonila po chvíli u mých dveøí.
„P… pp…. paní Sladká…. já… oni… ti… ti troubové…!“
Bydlíme v pìkném, u¾ ponìkud letitém domì. Spolu stárneme, pomalu zaèínají problémy.
