Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Hnojaèka
Zemì ještì nevonìla jarem, jen pomalu se zaèínala otvírat, travièka se ještì nezazelenala a to byl ten nejvyšší èas, aby se jí dostalo ¾ivin, které by podpoøily chudou úrodu. Za nevlídných mlhavých jarních dnù se musela pøihnojit.
Pou¾ívalo se to, co dùm a chlév dal. Hnùj se na pole rozvezl na saních ještì po snìhu, ale to, co bylo pod záchodem - odbornì fekálie - u nás se obyèejnì øíkalo hnojaèka, to se vynášelo se na pole v puténkách. Povìøení k této práci mìli jenom staøíèek. Na ramenou mìli hùl a na ka¾dém konci byla zavìšena puténka, která se naplnila výše uvedeným obsahem.
Jako malé dìcko jsem mìla pøezdívku „zvonek“. Plna zvìdavostí jsem chodívala ka¾dému za patami. Staøíèek naši dìtskou pøítomnost rádi nemìli, jen¾e já jsem nejradìji zvonila za patami právì jim. Zvonila jsem za staøíèkem a ani mi nevadilo, ¾e to za nimi nepøíjemnì voní.
Já si podrobnosti moc nepamatuji, mohla jsem mít tak ètyøi, pìt let,ale tradovalo se, ¾e to staøíèek udìlali ze zlomyslnosti. Vylili jednu puténku a najednou šús a ta druhá smìøovala rovnou na mì. Znenadání jsem byla obš»astnìna jejím obsahem a proto¾e to bylo s rozmachem, její obsah se na mnì poøádnì pøilepil. Byla jsem obšústnutá èelnì od hlavy a¾ k patì. Myslím, ¾e tam nechybìl ani novinový papír.
Staøíèek mì nechytli ani za ruku, kdy¾ mnì tak ustrojenou vedli k mamince s poznámkou, ¾e ten fakan nemìl na louce co dìlat.
Hodnì vody spotøebovala maminka, dlouho ji musela nahøívat. U¾ se nepamatuji, kolikrát mì drhla, kolik spotøebovala heømánku, aby ze mì smyla ten nepøíjemný odér.
Kdy¾ se nìkdy pozdìji stalo, ¾e mnì rodièùm nìkdo pochválil – tak, jak se to stává i dnes, nezapomnìli moji starší sourozenci to kladné hodnocení shodit s komentováním – staøíèek ho poleli hnojaèkou – a skonèili s patøiènými odsudky. Tøeba – dobøe pohnojená, dlouho vydr¾ím
Pamìtníci, vzpomínejte!