Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (37)
Lidské asociace jsou nevyzpytatelné, a tak kdy¾ jsem zase onehdy nemohl usnout, z nièeho nic se mi vybavilo nìkolik ¾ivotních paradoxù a renoncù, které by se daly nazvat „svatební“, a které se vlastnì hodí zaøadit hned za minulé støípky milostné.
Brzy po konci druhé svìtové války jsem byl v rodném Jièínì coby jedenáctiletý za mládence na svatbì starší sestry jednoho mého kamaráda. Byla to mne událost velkolepá. Mìl jsem prvnì v ¾ivotì dlouhé kalhoty, èerstvou pìšinku s patkou, „k ruce“ bohu¾el neznámou ještì mladší dru¾ièku, a dìsnì jsem se stydìl. A pøedstavte si, ¾e mì zachránila griotka! Kdy¾ pøišla na øadu nezbytná píseò – „Kdo si se kdy narodil“, staèil v øíjnu jeden minifr»ánìk, kterého jsem vypil na ¾idli, aby na mne bylo vidìt – a – rázem bylo po studu. Dokonce jsem pak „dával k lepšímu“ pár váleèných šlágrù. Ty mì nauèil mùj starší brácha, který byl na té svatbì za svìdka. Pokud se pamatuji, tak to byla tøeba známá píseò Ètyøi páry bílých koní a pak pro malého kluèíka mnohem problematiètìjší text – v noci není vùbec vidìt, kdy¾ dva lidi spolu jdou, za co pak se máme stydìt, týdl tádl týdl dou! Pak toti¾ následovalo nìco jako – nebojte se, pøitulte se, co si lidé potmì nenajdou, v¾dy» nás lidi neuvidí, týdl tádl týdl dou. Ale hlavnì – od té doby mám tento “babský“ nápoj rád, jako všechno sladké.
Má vlastní první svatba v roce 1962 byla velmi normální a tím dosti nezajímavá. Nejbli¾ší pøíbuzenstvo a z ka¾dé strany pár nejbli¾ších kamarádù. Ti z mé strany u¾ mìli tuto událost vìtšinou za sebou. Za pozornost tak snad jen stojí, ¾e se nám nepodaøilo uvést do provozu staøièkou pøedváleènou Tatøièku nebo¾tíka tchána z roku mého narození, a ¾e nám „taxikaøili“ i dva mí kamarádi, kteøí u¾ mìli vlastní Oktávky.
Mnohem zajímavìjší bylo to, co se odehrálo den pøed oficiálním obøadem! V našem komoøanském zámeèku jsme mìli jednu raritu – malou zámeckou kapli s malým oltáøíèkem a se starými vzácnými malbami – vše chránìné památkovým ústavem! A pøedstavte si, v té samozøejmì odsvìcené kapli jsme mìli den pøed oficiální svatbou jakýsi „pøedobøad“ s následnou oslavièkou pro kolegy a kolegynì. Jako svatební dar jsme dostali stan, který jsme samozøejmì pou¾ili na jedné ze dvou prázdninových svatebních cest.
U¾ jsem prozradil, ¾e man¾elku jsem si našel v práci. Za jedinou sklenìnou stìnou tehdy kreslila povìtrnostní mapy, které jsme pak já – a samozøejmì i další meteorologové – analyzovali. V té kapli nás „oddával“ kolega, který se rozpomnìl na své ministrování v dìtství a tak v tom „umìl chodit“! Mimochodem, byl to také kolega z mého roèníku na fakultì, který se však specializoval na meteorologii hned od pátého semestru a bylo to znát! Byl to on, kdo se nejvíce zaslou¾il o zavedení objektivních numerických pøedpovìdních metod v naší synoptické slu¾bì do ka¾dodenní bì¾né praxe. Bohu¾el u¾ øadu let pozoruje oblaka z ještì vìtší výšky, ne¾ souèasné meteorologické dru¾ice… Snad se tam nìkde potkal i s mou man¾elkou, která ho bohu¾el o mnoho let pøedbìhla …
Osm let po ovdovìní jsem „do toho práskl“ v roce 1999 podruhé. Má druhá svatba po tøiceti sedmi letech byla naopak velmi raritní. Konala se na „fungl“ nové malé radnici na ji¾ním okraji Prahy a pøed námi se v její obøadní síni konal veleobøad s nabitým sálem. Bylo to zaèátkem záøí, bylo dost horko a v obøadní síni bylo více oxidu uhlíku ne¾ kyslíku! Náš obøádek pak probíhal jen v sedmi lidech.
My – dva laèní starosnoubenci, oddávající a jeho asistentka, pøátelský pár svìdkù a mladá hudebnice - klávesistka, která nám pak prozradila, ¾e má stejné pøíjmení jako já! A ještì nìco – omen – nomen. Není pøíjmení jako pøíjmení. Proto¾e jsme se dohodli, ¾e si man¾elka ponechá své pùvodní, ponìkud neobvyklé jméno, pøi obøadu jsem unavenému oddávajícímu dokonce trochu napovídal! A pikantérie s man¾elèiným jménem vlastnì zaèala u¾ pøi vyøizování ¾ádosti o sòatek. Bohu¾el se mi nepodaøilo zajistit termín na srpnové úplné zatmìní Slunce, nebo» obøadní síò na té nové radnici se malovala a tak jsme se museli spokojit se zaèátkem záøí. Ale ta slíbená pikantérie. Úøednice na radnici chtìla vìdìt, koho jméno ponesou naše dìti! Neudr¾eli jsme se a se smíchem sdìlili úøednici, ¾e na nové potomky z nejrùznìjších subjektivních i objektivních dùvodù nepomýšlíme, na plození potomkù ¾e u¾ máme tøi skvìlé náhradníky – své dìti, a ¾e u¾ máme nìkolik vnouèat! Úøednímu šimlu to ale nestaèilo a jméno našich absolutnì nereálných potenciálních dìtí jsme museli uvést a úøednice to zanesla do análù.
A kdy¾ nepoèítám nìkolik støíbrných a pár zlatých svateb, byl jsem v druhé polovinì minulého století ještì na svatbì celkem tøikrát za svìdka svým známým. Na tuto dùle¾itou funkci moc se ale asi pøíliš nehodím, nebo» dvìma párùm man¾elství pøíliš dlouho nevydr¾elo! Mo¾ná to bylo i tím, ¾e mùj svìdecký podpis a vlastnì mé písmo vùbec nikdy nebylo nic moc, ale o tom u¾ jsem se také zmínil døíve.
Pamìtníci, vzpomínejte!
