Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Lov na rytíøe
Do náspu silnice k Tuklekám se opírá èervnové sluníèko plnou silou. Však je ta mez taky vyhøátá jako plát na kamnech. Pøelétávají zde motýli a další hmyz. Do toho se ozývá krásná písnièka. Být na jihu èekal by èlovìk cikádu. Ale tady na úpatí Vysoèiny to bude nìkdo jiný.
K doplnìní chybí kluk, který ještì není vázaný školní docházkou. V té dobì nebyly poèítaèe a podobné vynálezy. Ka¾dý se zabavil tak jak chtìl a mohl. Ten kluk pobíhá podle meze, sem tam se zastaví, chvíli nìco kutí v skoro proschlé trávì a pak popobìhne dál.
Kdy¾ se podíváme na místa, která obíhá, zjistíme, ¾e v mezi jsou vyšmìjdìná nádvoøíèka pøed vstupem do malé nory. Tam je soustøedìna pozornost aktéra.
Zvìdavostí puzeni zaèneme pátrat po tom, kdo¾e vlastnì tyto plácky obývá a proè je kluk kontroluje.
Na nìkterých z plošinek je znát, ¾e jsou nepou¾ívané. Zato jiné jsou vymetené a navíc na jejich okraji nacházíme jakési zelenoèerné váleèky. Jsou to výmìšky obyvatele. No a právì tyto plošinky jsou sledovány dùkladnì. To proto, ¾e jsou nory za nimi obydleny.
Bydlí zde muzikant na slovo vzatý celý v rytíøském brnìní a se srdcem bojovníka. Cvrèek polní. Zábava kluèiska je lov a rùzné triky s tímto hmyzem.
Dnes u¾ je vzácností. Ty sluníèkem vyhøáté meze plné ¾ivota nejsou. A o písnièce cvrèka se nám mù¾e pouze zdát.
Pojïme tedy k vlastnímu lovu. Zde je vyu¾ita bojovnost cvrèèích sameèkù. Princip byl v tom, chytit prvního. To se dalo provést dvìma zpùsoby. Jeden byl nedùstojnìjší. Vzala se sklenièka od Alpy, dobøe vymyla a potom se nasadila na ústí nory. Po urèité dobì vìtšinou cvrèek do lahvièky vlezl, ale po hladkém skle se zpìt nedostal. To však byl zpùsob pro kluka zavr¾eníhodný. K èestnému boji bylo potøeba najít stéblo vhodné trávy, trochu ho upravit a pak strèit do norky a toèit s ním. Domácí pán na sebe nedal dlouho èekat a svùj dùm zaèal bránit. Pomalu tak bylo mo¾né ho dostat ven a chytit. Pohybující se konec stébla vyènívající z obydlí hmyzu byl nìco jako splávek pro rybáøe. Dokázal se s tím obránce vytoèit do nepøíèetnosti. A¾ tak daleko ¾e za štìtièkou na konci vybìhl bojovat a¾ na svìtlo. Nìkdy se stalo, ¾e kdy¾ oslavoval vítìzství nad vetøelcem i v ústí obydlí zacvrkal.
Další scénáø byl jednoduchý. Místo vìtvièky se do bytu pustil ulovený. Ten samozøejmì kvapem zmizel v útrobách dírky. Jen¾e tam narazil na domácího, který s tím ale vùbec nesouhlasil. Zaèali se postrkovat, a¾ vylezli ven oba a tam se dali v pohodì chytit.
Dneska u¾ jen vzpomínám na teplé jarní veèery provonìné kvìty tøešní a štìpù, plné bzukotu chroustù a s nezbytným doprovodem právì té písnièky cvrèkù.
Toto rozpolo¾ení nazýval mùj dìda prozaicky: Es war einmal ! A je to tak.
Pamìtníci, vzpomínejte!