SeniorTip

Sousedské vztahy narovnány

„Jsem pejskař,“ řekl Karel Truxa, než vsunul klíč do zámku. Čekala jsem, že mě na prahu přivítá malý pudlíček. Ale ani žena Lotova v Sodomě, na kterou pršela hořící síra, nebyla tak zkoprnělá jako já, když se mi o ramena opřel statný rhodeský ridgeback a olízl mi tvář dlouhým jazykem.

„Ihned si tě oblíbil,“ rozzářil se Karel. „Toho já nemusím učit znát lidi. Je to pašák.“

A odvolal psa krátkým povelem k noze, čímž mě vysvobodil.

„Je to Baskervill,“ vydechla jsem. „Jinak jistě nevypadalo ani strašlivé psisko řádící ve starobylé jižní Anglii na devonském panství v knize Conana Doyla.“

Baskervill zavrtěl ohonem, něžně mi zaňuchal v kapse, jestli tam nemám náhodou buřta, a vyklouzl na volný dvorek.

„Miluje svobodu,“ řekl Karel. „Někdy ho ale svoboda našeho malého dvorku svazuje. To se pak rozpomene na své africké předky z devatenáctého století, kteří s jihoafrickými lovci velké zvěře stopovali lvy. Přeskočí drátěný plot a jako skutečný honič lítá venku, než mu do té jeho široké palice mezi ušima vleze zase rozum. Nakonec štěká schlíple za vraty, protože ho jeho špatné svědomí připraví o poslední kousek psí páry a on nedokáže přeskočit plot zpátky. A tak čeká, až ho pustíme domů.“

Seděli jsme na terase a popíjeli pivo. Manželka Karla, plnoštíhlá Stáňa, před nás naservírovala utopence a švestkový koláč. Baskervill ležel pod keřem černého bezu a po očku pozoroval svého pána. Miloval ho, jako miloval podzimní slunce, co mu pralo do kožichu, a utopence i koláč, který jsme mu dali ochutnat.

Najednou nastražil slechy, napjal se jako struna a rázem byl celý na trní. Za plotem zavrněl motor. Před sousedním domkem zastavilo stříbrné fáro s pražskou poznávací značkou. Vysoukal se z něj řidič v bílém roláku a tvářil se jak deset čertů. S první taškou v ruce křikl směrem k nám: „Zavřete si toho vašeho blbečka.“ A jal se z útrob auta vynášet půlku paneláku.

„Lufťáááááci,“ protáhl opovržlivě Karel směrem k sousedovi a plácnutím dlaně o stehno přivolal Baskervilla k sobě. Ten se k nám přišoural očividně nerad, ale protože pro něj byl každý páníčkův povel evangelium, rázem byl klidný jako želva.

„Hodnej pejsek,“ pohladil ho Karel a otevřel si další pivo.

Až když z auta vystoupila dáma s rezavou kšticí, Baskervill zase zavětřil. Rezavá kštice nadnášela chlupaté nic a opovržlivě se na nás dívala přes rameno. Když jednou rukou odemykala domovní dveře, chlupaté nic, z kterého se vyklubal malý křehký čivava, jí vyskočil z náručí.

„Teď něco uvidíš,“ řekl Karel, když psíček přiběhl k plotu zjistit cvrkot. Z huňatého límce kolem krku vystrkoval černou tlamičku a nevinně cenil zoubky. To už Baskervilla nic neudrželo. Vrhl se směrem k němu, zakousl se do drátěných ok a cloumal plotem, div ho nevyvrátil ze základů, a řádil jako pominutý.

Soused zbrunátněl a praštil taškami o zem. Vletěl do předsíně, strhl z věšáku kulovnici, na zápraží ji o koleno nalomil, do hlavně chvíli ládoval neviditelné patrony, pak pušku jediným trhnutím srovnal, zalícil a mířil za plot na Baskervilla, na Karla, na Stáňu a všechny jejich příbuzné do desátého kolena. „Takhle vás odprásknu, jestli naší Dorince ten váš vlkodlak zkřiví vlas, vlastně chlup.“

Vzpomněla jsem si na rakovnický park. Někde v mém mozku mně vytanula vzpomínka na to, jak jsme se s dcerou Gábinkou v dávné minulosti toulaly pod kaštany. Najednou proti nám běžel bišonek kadeřavý – malý, veselý, hravý psík, živého temperamentu, a kroutil zadečkem jako pravá psí slečna. Tu se rozhrnuly jiřiny a vyběhl z nich umolousaná pouliční směs. Hned se s bišonkem přitáhli očima jako magnetem a ty pohledy je svázaly k sobě tak, že kolem sebe obíhali v malém kroužku. Pouliční směs do psí slečny drcal čenichem a ta se mu kutálela pod nohama jako sněhová koule. Malá Gábinka stála celá uhranutá a nespouštěla z pejsků oči. Najednou se rozeřvala na celé kolo. Vzala jsem ji do náručí a těšila ji: „O toho malého pejska se neboj. Jenom si hraje. Podívej, jak je veselej.“

Gábinka si pěstičkami vytřela slzy z očí a málem se zhroutila: „Ale je začuchanej.“

Možná, že se soused také bál, aby jejich čivava nebyla začuchaná. Možná měl obavy z toho, aby jí Baskervill samou láskou neukousl hlavinku. Možná měl strach, že z toho řevu ohluchne.

„Takovou estrádu tu máme každý víkend,“ mávl rukou Karel a šel odtrhnout Baskervilla od plotu.

Pak se podíval na nebe, z kterého se vytratilo slunce, a na ciferník svých hodinek. „Radši si sedneme k fotbalu,“ řekl a odvedl nás k televizní obrazovce a poprosil mě, abych za námi zavřela dobře dveře.

Jak padaly góly do sítě, tak do nás padala světlá desítka. Za oknem se pomalu snášel podvečer, obloha se zatáhla těžkými mraky a občas na okno vychlístla spršku deště.

Baskervil ležel chvíli na předložce z berana, ale dlouho ho to nicnedělání nebavilo. Za našimi zády proklouzl do předsíně, tlapou si otevřel dveře a opět se mu v očích zazrcadlila svoboda.

„Ten pes je zase fuč,“ zanaříkala Stáňa, když uviděla dveře dokořán. „Zase přiletí celej urousanej a zasviní dům od sklepa po půdu.“

„Jako bys ho neznala,“ zašklebil se Karel a zahvízdal u pootevřených vrat, aby Baskervillovi někde v lesním remízku nasadil do uší myšlenku na navrátila.

Objevil se než bys řekl švec. Když ho Karel spatřil, málem to s ním seklo. Neaportoval větev, která mu překřížila cestu, ani malého zajíčka, kterého někdy upytlačil, ale v mordě přinesl sousedovic čivavu. Položil ji před páníčka a radostně vrtěl ohonem.

„Tak to je konec,“ zanaříkal Karel přiškrceným hlasem, když poznal, že je čivava docela bez kyslíku. „Z toho bude druhé Sarajevo.“

A jal se na psovi zkoušet oživovací pokusy.

Stáňa si připlácla mokrý hadr na čelo: „Nalej do něj panáka,“ napadlo ji.

Rum, slivovice, jakamarus, ba ani balantýnka však neměly tu moc, aby čivavu přivedly k životu.

Baskervill pochopil, že si žádnou pochvalu nevyslouží a zalezl provinile pod stůl.

„Připrav vanu,“ naporučil Stáně Karel a čivavu, přehozenou přes loket odnesl opatrně do koupelny, protože byla jedna hrouda bláta.

„Co chceš dělat?“ nevěřila svým očím Stáňa. A pak spustila bandurskou: „Kdyby byl ten náš vlkodlak na řetězu, tak se to nestalo. Ale ty pořád svoboda, svoboda – a teď skončíme na krchově, jestli už si Pražák koupil náboje a jestli je jeho kulovnice funkční, protože jim ten náš mezulán zamordoval jejich psí pýchu a ještě ji protáhl největším marastem.

Karel si ty výčitky odháněl od uší jako dotěrné mouchy. Napil se rumu přímo z láhve a pak pod sprchou vyšamponoval čivavu a jal se ji vysušit nejprve ručníkem a potom fénem.

„Blázen! Blázen!“ lomila rukama Stáňa. „Jistě mu z toho budoucího neštěstí přeskočilo.“

Ale koumák Karel přišel té svízelné situaci na kloub.

„Čivava jim zdrhla,“ ukázal bradou na dům souseda. „Kde by k ní jinak ten cvok přišel?“ ukázal bradou na Baskervilla. „Až ji najdou přede dveřmi, kdo dokáže, že v tom měl pazoury náš moula?“

Druhý den se nic nedělo. V sousedním domě se nepohnula ani záclona. Asi tam drželi smutek za nebožku čivavu. Také jsme drželi smutek. Za pokažený víkend, za to, že k sobě lidi mají dál než na měsíc, za to, že se nedovedou obejmout kolem ramen a nalít si čistého vína.

Večer jsme šli spláchnout své těžké myšlenky a černé svědomí do hospůdky Na Sekyře. Byli jsme rádi, že už je ten horror za námi a že příští ráno už snad bude moudřejší večera. Najednou se rozletěly dveře a v nich stál soused. Jak nás uviděl, hned šel k našemu stolu jako by šel za rakví a naporučil:

„Pane vrchní, každému jednu vodku. A velkou. A tomu psovi plátek tlačenky.“

Pak se vedle nás sesypal na židli. „Sousedi, nic ve zlým. Co jsme si, to jsme si, odpusťme si. I tomu psovi se musím omluvit, že jsem ho neměl rád,“ podrbal Baskervilla za ušima. „Ať už jsou naše sousedské vztahy odteďka navždycky narovnány,“ přál si.

„Co vás to draplo?“ vyzvídal opatrně Karel. „Snad si tu nakonec neposypete hlavu popelem?“

„Člověk si myslí, že je pán tvorstva, a ejhle, všechno je jinak,“ pokrčil rameny soused.

„Co je jinak?“ málem se zakoktal Karel.

Pražák se k němu naklonil. „Je život po životě,“ zašeptal mu do ucha a převrhnul do sebe plnou sklínku. „Tak se podle toho chovejme. Žádné hrrr – a po nás potopa. Ať se za sebe jednou nemusíme stydět, v tom posmrtným životě.“

„Jak to víte, že takový život je?“ podivila se Stáňa.

„Včera odpoledne, chvíli po tom, co jsme přijeli, klepla naší Dorinku pepka,“ svěřoval se. „Hrála si s míčkem – a najednou prásk, bylo po ní. Jako když člověk vypadne z lakýrek.“

Mlčky jsme se po sobě podívali. Ale soused se dál držel své noty: „Pláč, nářek, slzy… znáte to.

Koupili jsme ji před dvanácti lety. Byla jako dítě,“ vysmrkal se hlučně do kapesníku. „Udělali jsme jí se ženou pod lípou před domem hrobeček. Nasázeli macešky, vyřezali křížek a co naplat, spánembohem. Prostě každý tam jednou musíme. Ať jsme člověk nebo pes,“ ukázal ukazovákem k nebi.

Potom schoval tváře do dlaní. „A víte, co se ráno stalo?“ napínal nás. „Ležela na rohožce. Vymydlená, čisťoučká, jako nebeskej obláček. A pod lípou prázdná díra. Chápete to?“ zeptal se. Ale ani nečekal na odpověď a řekl: „Přišla se s námi ještě rozloučit, Dorinka naše milá,“ řekl dojatě a obrátil do sebe další vodku.

Nemohli jsme se mu podívat do očí. To jen Baskervill na něj upíral svůj pohled a jenom já, Karel a Stáňa jsme v něm četli přiznání, že to byl právě on, kdo čivavu vyhrabal. A jenom já, Karel a Stáňa jsme si oddychli, že nás soused nezastřelí, i když bychom si to asi zasloužili.

Jaroslava Pechová

* * *

Zobrazit všechny články autorky

Datum	Jméno	Téma
29.01. 13:06	Luděk
27.01. 15:05	Jaroslava Pechová
26.01. 17:59	ferbl
26.01. 11:51	Von
26.01. 09:51	lusan
26.01. 08:39	janina
26.01. 05:20	Bobo	:-)))

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás