Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Kdy¾ jsem teï „zkoukl“, co vše jsem zatím ze svých ¾ivotních paradoxù a renoncù na sebe práskl, tak jsem se trochu zapýøil studem. A to proto, ¾e zde vlastnì kromì drobných dìtských roš»áren sbírám pouze kladné body! Tak¾e je nutné to vyvá¾it alespoò nìèím negativnìjším.
Po další tøi roky a¾ do jara 1957 jsem bydlel v koleji Na slupi, která stála naproti koleji Albertov. Zpoèátku na “šesteráku“ se tøemi døevìnými palandami, pozdìji u¾ „pouze“ ve ètyøech a na kovových pérových postelích. A zde bych klidnì mohl odkázat na krásnou píseò Kolej Yesteday v podání Michala Prokopa, který je sice o pùl generace mladší ne¾ já, ale autor hudby Petr Skoumal i autor textu Pavel Šrut u¾ jsou témìø mými vrstevníky.
Snad jediné, co bych do textu toho songu doplnil ze svých zkušeností, je fakt, ¾e jsem se zásluhou svých tøí spolubydlících – do¾ivotních pøátel - výraznì zdokonalil v licitovaném mariáši a bohu¾el také vstoupil do klubu kuøákù. Jeden z nich - Franta - si dokonce dovedl zapamatovat témìø všechny „štychy“ tak, jak šly po sobì, a proto¾e se samozøejmì karty nemíchaly, velmi èasto vìdìl, co mají v ruce druzí dva hráèi a co je v talónì! Tento kamarád byl o dva roky starší, proto¾e si jako syn menšího kulaka musel pøijetí na vysokou školu nejprve vyslou¾it pobytem mezi dìlníky a dru¾stevníky na venkovì. Mimo jiné pomáhal budovat i Slapskou pøehradu. A právì z jeho vyprávìní vím, ¾e je pamìtníkem vesnických furiantù, kteøí dovedli za jediný veèer v hospodì prohrát krávu! Tak tìmto borcùm jsme my s pìti haléøovým mariášem nesahali ani po kotníky. Další mindrák pak nám témìø všem pøipravil jiný kolega – Jaroušek, který sice mariáš moc neumìl, ale kdy¾ hrál vle¾e na posteli a naslepo šachy proti nám zbývajícím, kteøí bedlivì promýšleli ka¾dý jeho tah na stole nad šachovnici, tak vìtšinou vyhrál. On mìl toti¾ v šachu u¾ devatenácti letech 1. výkonnostní tøídu!
Z tìchto let musím uvést ve známost zajímavé pøíhody se zahranièními studenty. Na koleji s námi jeden rok bydleli ve dvou pokojích Korejci, samozøejmì severní, a úplnì nás odrovnal fakt, kdy¾ jsme zjistili, ¾e jsou tak nìjak kastováni! Byli tam dva zøejmì prominentní a asi ètyøi zbývající jim doslova slou¾ili! Èistili jim boty, nosili jídlo na pokoj a tak. Pak jsme se dozvìdìli, ¾e ti dva, kteøí se nechali obsluhovat, byli bývalí vojáci – kapitáni. Èesky mluvili pramizernì vlastnì se s námi nebavili. Zmizeli nám z obzoru bìhem jediného roku. Pak s námi bydlelo i nìkolik Øekù, ale ti byli v pohodì, do našeho kolejního ¾ivota docela zapadli a vìtšina z nich dostudovala. A ještì jednu asijskou pøíhodu. Do menzy chodila hezká Èíòanka, se kterou jsme jednou dali øeè. Jak tak¾ jsme se domluvili, ale to co jsme se od ní dozvìdìli nás také uzemnilo. Na dotaz odkud je, nejprve odvìtila jakýmsi èínským kuòkáním. Kdy¾ jsme ¾ádali o upøesnìní, následovalo jiné kuòkání a teprve asi napotøetí jsme zachytili název Pejking. No a kdy¾ jsme se zeptali, jak je to èínské velkomìsto vzdálené od jejího domova, dozvìdìli jsme se, ¾e tøi dny vlakem!
Podívejme se ale nyní, jak jsme se tehdy stravovali. Proto¾e jsem ka¾dý týden jezdil domù, pøivá¾el jsem si do Prahy maminèiny buchty, bábovky, koláèe a podobné peèené domácí lahùdky, tak¾e o snídanì bylo postaráno. Na obìdy a veèeøe jsem pak chodil do rùzných menz. V prvním roce, kdy¾ jsem bydlel v Lazarské ulici, to byly menzy v centru – ve Spálence a v Køemencárnì, v dalších letech pak na Albertovì a ponejvíce mì ¾ivila menza v koleji Budeè. Pokud by nìkoho zajímaly cenové relace, tak jak obìd tak i veèeøe byly po 2,60 Kès! Mìli jsme stravenky, malé to lísteèky, které jsme odevzdávali u vydávacího okénka do pøipraveného talíøe. A kdy¾ naše „studijní kapesné“ docházelo, stravenky jsme dopøedu vraceli a hned jsme byli trochu solventní. Pak ovšem bylo nutno chovat se nemorálnì. Pøipomnìlo mi to vzpomínky známého herce Josefa Hlinomaze, který – jen tak mimochodem - studoval v Pøíbrami na stejné reálce, jako mùj tatínek, jen asi o patnáct let pozdìji. A ve vzpomínkách na svá studia na sebe prozradil, ¾e ve studentské jídelnì „hyenili“ a dojídali z cizích talíøù, aby mìli na cestování po Evropì. (Mo¾no vygooglovat na Pozitivních novinách.) My ovšem ušetøené peníze utratili mnohem ménì bohulibým zpùsobem, ale jistou omluvou pro nás mù¾e být, ¾e odjet do ciziny na „èundr“ v polovinì padesátých let prostì nešlo a u¾ ani nevím proè...
V menze na Albertovì jsme také mìli jinou taktiku. Stravovací lísteèek jsme nalepili na naslinìný prst, ruku dali nad talíø, do kterého se mìl hodit, ten lísteèek jsme rychle schovali do dlanì a pronesli ho od vydávacího okénka spolu s obìdem. Rekord byl, ¾e se jednou na jediný lístek najedlo 10 strávníkù! No a v posledních dvou roènících, kdy nám pøednášek ubylo, jedli jsme nìkdy v budeèské menze zadarmo dokonce zcela legálnì! Tehdy se zavedla jakási kniha pøání a stí¾ností, do které se zapisovaly stí¾nosti a pøipomínky ke stravování. A pro „kritiky“ bylo v¾dy pøipraveno nìkolik porcí jídel „na ochutnání“. Byli jsme u obìda v¾dy jako první, dostali jsme na ochutnávku to, co bylo ten den na jídelníèku, a do té knihy pøipomínek pìli chvály na kvalitu i mno¾ství stravy. Nevím jak je to mo¾né, ale kuchaøky nám to vìtšinou tolerovaly.
Vím, ¾e mo¾ná tímto pøiznáním ztratím u zdejšího publika glanz, ale hoï kamenem, kdo jsi bez viny!
Pamìtníci, vzpomínejte!
Kdy¾ jsem teï „zkoukl“, co vše jsem zatím ze svých ¾ivotních paradoxù a renoncù na sebe práskl, tak jsem se trochu zapýøil studem. A to proto, ¾e zde vlastnì kromì drobných dìtských roš»áren sbírám pouze kladné body! Tak¾e je nutné to vyvá¾it alespoò nìèím negativnìjším.
V menze na Albertovì jsme také mìli jinou taktiku. Stravovací lísteèek jsme nalepili na naslinìný prst, ruku dali nad talíø, do kterého se mìl hodit, ten lísteèek jsme rychle schovali do dlanì a pronesli ho od vydávacího okénka spolu s obìdem. Rekord byl, ¾e se jednou na jediný lístek najedlo 10 strávníkù! No a v posledních dvou roènících, kdy nám pøednášek ubylo, jedli jsme nìkdy v budeèské menze zadarmo dokonce zcela legálnì! Tehdy se zavedla jakási kniha pøání a stí¾ností, do které se zapisovaly stí¾nosti a pøipomínky ke stravování. A pro „kritiky“ bylo v¾dy pøipraveno nìkolik porcí jídel „na ochutnání“. Byli jsme u obìda v¾dy jako první, dostali jsme na ochutnávku to, co bylo ten den na jídelníèku, a do té knihy pøipomínek pìli chvály na kvalitu i mno¾ství stravy. Nevím jak je to mo¾né, ale kuchaøky nám to vìtšinou tolerovaly.