Co je to štěstí?

Je to jako s tou sklenicí – optimista řekne, že je poloplná, pesimista to vidí zcela jinak.

Nový vůz, jedna z prvních jízd. Před jedním železničním přejezdem jsem chtěla zařadit dvojku, leč auto neposlechlo, nereagovalo na žádný pokyn kromě brzdy a dodrncalo ke kolejím. Rychlostní páka byla k ničemu.

Kdepak byla tehdy asistenční pomoc – záchrana opěšalých motoristů, kdepak byly mobily – ty ještě po houbách chodily. Nezbylo, než se doptat.

Stáli jsme v širé krajině, nejbližší stavení byla malá železniční stanička opodál.

Ukázalo se, že člověk, který autům rozumí a mohl by pomoci, bydlí támhle v té vesnici na protějším vršku, v támhletom domečku. Dojde se tam přes tohleto údolí a tenhleten les. I vydala jsem se v poledním horku na pětikilometrový pochod. Když dnes na tu cestu mezi rybníky vzpomenu, vím, že byla krásná, jenomže v tehdejší situaci mi mnoho pohody neposkytla.

Když jsem popisovala závadu, odborník usoudil, že závada nastala patrně ve spojce, z které vytekla veškerá kapalina, takže pomoc by byla snadná. Pan automechanik byl ochotný, potřebnou kapalinu měl, vlastní auto taky, dovezl mne k mému nepojízdnému, tekutinu nalil a auto rázem zprovoznil. Šťastně jsme odjeli.

Podruhé nás spojka zradila jednou večer, v hlavním městě za hustého provozu. Projížděli jsme Vršovicemi, Strašnicemi, Vinohrady, Žižkovem a to jsou části města hodně hrbolaté, plné semaforů a jednosměrek do kopce i z kopce. Při rozjezdech auto řvalo a reagovalo velmi neochotně.

Když jsem se svého muže poptala po příčině náhlého zápachu linoucího se zpod kapoty, dozvěděla jsem se, že příčinou je spojka. Ona prý už trochu prokluzovala a teď míní vypovědět službu úplně, je patrně spálená. Mé další otázky zarazil větou: Modli se, ať dojedeme domů!

V té chvíli to bylo naštěstí už z kopce. Jeli jsme po Vinohradské třídě, Žitnou ulicí směrem k Vltavě a přes most na Smíchov. Trnula jsem, pozorujíc s jakou námahou se auto pokaždé, když na semaforu blikne zelená, rozjíždí. Modlila jsem se, abychom nezůstali někde uprostřed křižovatky, na mostě, na frekventované silnici, na nevhodném místě. O tom, že bychom dojeli domů na kopec, už nemohlo být řeči.

Z posledních sil (té spojky) jsme zabočili do jedné z uliček, které bývají trvale přeplněné parkujícími vozy a uviděli – v té chvíli to bylo štěstí nesmírné – prázdné místo, vyhrazené pro invalidu. Nebyl čas na rozmýšlení, byla to v té chvíli jediná možnost. Dojeli jsme na ně už jen setrvačností a naše spojka zasmrděla naposled.

Situace to byla nepříjemná, ale už to nebyla taková beznaděj jako tehdy dávno, před lety. Máme přece mobily! A když se jeden z nich během shánění telefonního čísla na asistenční službu vybije, poslouží druhý. Nakonec jsme se dovolali. Udali jsme svou polohu i potíž a pak už jen s nadějí čekali.

Hladoví a žízniví jsme hodinku poseděli v temné, auty přeplněné uličce, přemítali, jak se do té škvíry naše záchrana vměstná, až jsme se dočkali. Odtahovací vůz se zázrakem, sice na několikátý pokus, do té úzké uličky vešel, ale tím pádem zastavil veškerý provoz. Stála jsem na rohu, zastavovala a varovala auta mířící k momentální dopravní zátce a s pocitem štěstí sledovala, jak naše mrtvolka sebrala poslední zbytky sil a pod knutou rozhodného anděla spasitele dokázala ještě popojet dva metry směrem k lyžinám odtahového vozidla.

Na parkovišti našeho oblíbeného, naštěstí nepřetržitě otevřeného servisu, zbylo místo k zaparkování, auto tam samospádem sjelo, jeho řidič nás dovezl až skoro domů, naší povinností bylo už jen otevřít peněženku.

Život někdy plyne v kruzích. Jeden z našich kruhů se po letech uzavřel na stejném nechráněném železničním přejezdu, jenomže tentokrát jsme jeli z druhé strany.

Mínili jsme prodat tehdejší auto a byli jsme ho nechat prohlédnout a vylepšit v karosárně v našem pošumavském kraji. Zaplatili jsme a spokojeně jeli. Byl pěkný lednový den bez sněhu, slunce svítilo posledními zbytky svých paprsků, začínalo se stmívat. Můj muž řídil, já seděla vedle a něco zajímavého jsem předčítala z novin. Jeli jsme za nějakým autem, které náhle velice zrychlilo a přímo prolítlo přes koleje přejezdu.

„Co ten blázen…“ mínil dopovědět můj muž, ale to už věděl a brzdil a brzdil jako o život. Nebyl sám.

Vláček motoráček taky zpomaloval, co to dalo, ale střet byl už nevyhnutelný. Je zajímavé, jak je člověk v takové situaci klidný… Vlak se blížil, my nezadržitelně také. Kdyby ten vlak byl brzdil o trochu lépe, dostali bychom se až před něj a zbyla by po nás pouhá zprávička v černé kronice. Takto jsme „poškodili majetek českých drah“ (stupátko u prvních dveří prvního vagonu), což bylo za čas vyčísleno a my byli povinni fakturu zaplatit.

Z auta zbyla troska, takže nám ubyla starost, zda ho prodáme výhodně, nebo výhodněji. Štěstí má holt různé podoby!

Elena Paclová

* **

Datum	Jméno	Téma
03.12. 10:04	Ivan
03.12. 09:26	Von
03.12. 05:36	Ivan

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás

Co je to štěstí?