Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (24)

I když na to nevypadám, několikrát během svého dlouhého života jsem pracoval i manuálně. Nejprve na studentských brigádách, později na naší zahradě v Praze-Kunraticích a ještě mnohem později na chaloupce v Chrástu u Orlíka. Samozřejmě mnohem „zajímavější“ byly ty studentské brigády. Pravidelně jsme se školou na jaře chodívali na lesní brigády sázet stromky na krkonošské svahy a na podzim jsme sbírali brambory. Zajímavější, zejména „finančně“, byly ale brigády prázdninové. A jako obyčejně – paradoxně i zde se do těch brigád míchají sportovní události.

Už v roce 1949 jsem s dvěma „Racky“ rozvážel ve vrchlabské automobilce velké plechy k lisům, kde z nich vznikaly blatníky a další díly na tehdejší sanitky a dodávky. Hrany plechů byly ostré, a několikrát jsme se i trochu pořezali. Ale má hlavní vzpomínka se i tady vlastně týká sportu – právě na této brigádě jsme se dozvěděli, že emigroval Jarda Drobný i další náš tenista Černík. O dva roky později, tedy v roce 1951 nás nalákali, že si o prázdninové brigádě uděláme kurz na samovaz a také na traktor, čímž bychom dostali i řidičák na motorku.

No, s tím traktorem a řidičákem to samozřejmě nedopadlo, na samovazu jsem pak jednou objel pole lán poblíž Hostinného a stroj se – ne mou zásluhou - porouchal. Pak začalo pěkně „kerkonošsky“ pršet a tak jsem ubikacích pár dnů hráli karty. A protože déšť nic nedal na naše zpěvy o poručení větru, naše slavná „bitva o zrno“ skončila. V dalším roce na státním statku v blízkém Fořtu jsme se marně snažili vykydat „Augiášův chlív“ - ovčín zvící fotbalového hřiště a pak jsme se také často dusili při přehazování několikrát zmoklého a opět usušeného sena z valníku na patro stodoly. Ale – opět sportovní raritka – v druhé polovině července jsme v rozhlase nadšeně poslouchali reportáže ze slavných a vítězných závodů Emila Zátopka v Helsinkách – televize samozřejmě u nás ještě nebyla.

S další prázdninovou brigádou je pak spojena jedna velmi zajímavá vrchlabská figurka ze začátku padesátých let. Fricek byl neodsunutý sudetský Němec, velmi těžko odhadnutelného věku. Mohl být tak o patnáct až dvacet let starší než tehdy já a byl to tak zvaný neškodný blázen. Jako rodilý krkonošák jezdil na lyžích a dokonce skákal na místním lyžařském můstku v Hořením Vrchlabí. Kdokoliv ho kdekoliv potkal, chtěl na něm, aby mu ukázal jak umí skákat. Trochu to připomínalo známého Pepka Vyskoče ze Švejka. A Fricek velmi ochotně – třeba i v kině před plátnem - předváděl svůj skokanský styl! Se dvěma svými spolužáky jsem Fricka blíže poznal na další prázdninové brigádě. Pracovali jsme asi čtrnáct dní ve vrchlabské cihelně a byla to pořádná rachota. Jílovitá hlína se mísila s vodou a stlačovala ve formě do nekonečného hranolu, který se posunoval pod jakýsi krájěč. To byla vlastně páka ve tvaru kovového rámu, do kterého se upevnilo několik napnutých drátů a těmi se pak ručně odkrajovaly cihly. Jedna mokrá cihla vážila téměř sedm kg a odbírat je po odkrojení byla práce nesmírně těžká. Mokré cihly se nakládaly na vozíky a po úzkých kolejnicích vozily do pece k vypálení. Krájet cihly bylo samozřejmě ještě těžší. Zkoušeli jsme to se dvěma dráty, ale nezvládali jsme to. Přitom rentabilní byl provoz pouze při třech drátech, což stihl jen jeden cihlář a jediný, kdo to uměl a stíhal dokonce se čtyřmi dráty a při rychlejším posunu, byl právě Fricek. Ten bydlel sám v malém domku v cihelně a na dveře si dával „pojistné nitky“, protože každého podezříval, že mu do jeho místnosti leze. Bohužel ho jeho spolupracovníci různě škádlili, což samozřejmě nelibě nesl. A když mu jednou dali na komín sklo a jemu kouřila kamna – sám si totiž vařil – rozzlobil se tak, že začal „stávkovat“! Prostě odmítl pracovat u kráječe a cihelna několik dnů stála! Bylo to na konci naší brigády a tak ani nevím, kdy Fricek stávkovat přestal. Každopádně za několik let byla vrchlabská cihelna zrušena definitivně…

A vzpomínky na zajímavé studentské brigády zakončím jednou geologicko-geofyzikální někdy v polovině padesátých let.. To jsme s Geigrovými počítači hledali pod dohledem sovětského vedoucího uranovou rudu na východním svahu Žalého i na protějším břehu Labe. Snad už mohu prozradit, že jsme možná zachránili Krkonoše, protože jsme bzukot „geigrů“ sledovali opravdu méně než laxně!

Vladimír Vondráček, foto ineternet

* * *

Zobrazit všechny články autora