Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (23)

A dostávám se k „nejzajímavějšímu“ vrchlabskému období. V lednu 1953 jsme se dozvěděli, že studium na gymnáziích bude o rok kratší a co víc, že se to týká už i našeho ročníku! Prostě – závěrečný rok na gymnáziu nám odpadne a jeho látku budeme muset vstřebat během šesti týdnů o prázdninách! Před tím ovšem koncem zimy a koncem jara se událo několik „Událostí“ s velkým „U“, událostí celostátního a dokonce zcela určitě i světového významu. Nejprve zemřel hned začátkem března veliký J.V. Stalin a brzy po něm náš jen „o něco menší“ Klement Gottwald. Toho prvního oplakávali a oslavné nekrology na něj psali zejména mladí revoluční básníci, za toho druhého jsme museli povinně smutnit my, neboť naše gymnázium, jak známo, neslo jeho jméno. Nevím už proč, snad se v té době v naší mateřské budově prováděly nějaké stavební úpravy, ale tou dobou jsme se právě učili „ve vyhnanství“ v místní Zdravotnické (nebo Zdravotní?) škole. A tady musím na sebe prozradit, že jsem sice stál s jednou spolužačkou čestnou stráž u busty prezidenta, leč pietně jsme se chovat nedokázali. Je to totiž opravdu nuda a je nemožné stát odpoledne dvě hodiny na prázdné školní chodbě důstojně, byť by šlo o kohokoliv, když jaro je za dveřmi! A tak jsme si po chvíli vyprávěli vtipy. Tedy – vyprávěl jsem většinou já a spolužačka pochopitelně nedokázala zachovat odpovídající důstojnost. Nikdo nás ale naštěstí nepřistihl. Mimochodem – byla to ta, jejíž detail později prolétl světem na filmovém plátně ve Formanově filmu. O tom ale někdy příště.

No a pak celý gympl, jako jeden muž a jedna žena, odjel na státní pohřeb do Prahy a ještě více jsme se nudili v předlouhém průvodu, směřujícím k rakvi s prezidentem…

Nevím, zda se to hodí, ale našel jsem typický dobový verš z pera tehdy už renomovaného mladého čtyřiadvacetiletého básníka : Prapory na půl žerdi / však srdce o to výš ! Ponechávám to samozřejmě bez komentáře.

Tak takový byl březen v roce 1953 a další lahůdka byla pro nás připravena na přelomu května a června. Tehdy zažil veliký šok celý národ! Pamětníci jistě tuší, o čem bude řeč, ale pro mne to bylo zvláště osudové. V neděli 31.května se konaly lehkoatletické závody – hádejte kde? – no právě v Jičíně! Tehdy se pracovalo i učilo i v sobotu, a protože ty závody začínaly brzy ráno v neděli, jeli jsme do Jičína vlakem už v sobotu navečer. Přespali jsme v levné turistické noclehárně, ráno jsme šli na snídani a jaké bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že naše peníze neplatí! Ačkoliv ještě večer prezident Zápotocký ujišťoval, že naše měna je pevná a nic nám nehrozí, v noci na neděli byla vyhlášena měnová reforma a začaly platit nové peníze, které byly navrženy i vytištěny v Sovětském svazu!

Všechny ceny se přepočítaly v poměru 1 : 5 a v tomto kurzu si každý směl vyměnit něco málo starých peněz za nové. Většina další hotovosti a zejména úspory na spořitelních knížkách se však přepočítaly v kurzu 1 : 50 ! To byla opravdová loupež tisíciletí...

Tím byla naprostá většina rodin - od války už po druhé – lidumilným režimem doslova okradena o své celoživotní úspory. Píši – většina – neboť několik vyvolených si stačilo uložit hlavní úspory na Spořitelní knížky mládeže, jejichž saldo se převádělo v tom desetkrát výhodnějším kurzu! Tatínek se v těch dnech strašně zlobil na mého bratra, který pracoval v Československé státní bance. Zlobil se ale marně, i z té banky znalo podrobnosti té reformy je pár lidí v celé republice. Bylo až neuvěřitelné, jak se to podařilo utajit v zemi, kde jak známo se rozkecá všechno! Pamětníci si pak jistě vzpomenou, že tehdy se poprvé a dlouho ale naposled obrátili proti rodné straně i dělníci, na příklad v Plzni.

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora