Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Moji přátelé a já

Fortuna

Po deseti letech strávených na Ostravsku jsem usoudil, že jsem pro kulturní povznesení hornického kraje udělal dost, a rozhodl se odejít do Prahy, po čemž jsem už dlouho toužil. Při převádění nakladatelské činnosti z Klubu Máj v Karviné do ostravského Pulsu jsem musel jednat s vedením Svazu klubů mládeže v Praze a dostal se k první příležitosti, jak pro tuto organizaci pracovat. Měla problém s vydáváním svého časopisu, požádala mě, zda bych se jeho vydávání neujal, a já této možnosti využil. Bylo to koncem roku 1969.

Šlo o měsíčník Dostavník, inspirovaný francouzským žurnálem Harakiri. Šéfredaktorem byl nápaditý novinář Dušan Brabec, pracující předtím v Mladém světě, redaktory tu byli fejetonista a prozaik Petr Koudelka, dále Michal Jupp Konečný, pozdější dramaturg Porty a folkových festivalů, a zahraniční zpravodaj Karel Čech. Po slibném rozběhu se však objevilo reálné nebezpečí, že se všechna nová periodika budou rušit. S agilním Dušanem Brabcem, který měl všude plno známých, jsme začali usilovat o založení podobného podniku, jaký jsem pomohl Stanislavu Sohrovi zřídit v Ostravě, bylo to však mnohem komplikovanější. Když už se to zdálo téměř beznadějné, pomohli nám dva lidé: Karel Klíma z městské organizace SKM (pozdější ředitel Parku kultury a oddechu) a Jozef Wagner, který dal na naši žádost to nejdůležitější razítko (ten se po listopadu 1989 proslavil jako nejdůležitější poslanec v parlamentu.)

Mezitím tvrdá pěst normalizace na nové časopisy opravdu dopadla. Naštěstí jsme zareagovali včas: místo rozmetání sazby posledního čísla jsme je vytiskli s antedatovaným termínem vydání a protože už nemohlo jít do distribuce, rozprodali jsme je kolportážním způsobem, jenž tehdy budil značný rozruch, zejména v podchodu první stanice metra na Václavském náměstí. Likvidace časopisu neskončila tím pádem ztrátou, ale ziskem, a ten jsme mohli použít pro hospodářské zařízení, které se nám podařilo pět minut před dvanáctou založit. Dali jsme mu název Obchodní kancelář Fortuna, náplní činnosti bylo poskytování propagačních a kulturních služeb, oficiální sídlo jsme měli na Starém městě ve fanklubu Waldemara Matušky, skutečné kanceláře se podařilo najít ve Vršovicích, v sousedství tiskárničky, kde Ludvík Hess (nynější otec babyboxů) tiskl časopis Divoké víno.

Ředitelem jsem byl jmenován já, ze zrušené redakce přešli do Fortuny Dušan Brabec jako vedoucí propagačního oddělení, a Michal Konečný jako referent hudebních produkcí. Ten pojal ideu pořádat v Lucerně Folk a Country festivaly a přivedl svého trampského kamaráda Josefa Kobru Kučeru. S přízní Šěstěny, kterou jsme si dali do názvu, se nám podařilo uspořádat nejen třídenní festival s mezinárodní účastí, ale vydali jsme k němu i publikaci Dvaatřicet trumfů, mapující přední skupiny folku, trampské písně a country hudby, a založili Salón kresleného humoru, v němž byli prvními vystavujícími Jan Vyčítal a Miroslav Barták. Kobra pak tuto činnost přenesl do Malostranské besedy a dnes má Salón za sebou několik stovek výstav a stal se základní platformou kresleného humoru.

Další pracovníci Fortuny se scházeli jiným způsobem. V té době bloudily po Praze stovky vyloučených straníků, kteří byli vyhozeni z práce a představovali nevyčerpatelnou zásobárnu volných odborníků. Dušan Brabec nejprve přivedl svého kamaráda od novin, Rudolfa Zemana, tehdy manžela Markéty Zinnerové, který se později stal redaktorem ilegálních Lidových novin a po revoluci syndikem Českého svazu novinářů. Ve Fortuně pracoval v reklamním oddělení a ačkoli ho nikdo neviděl dělat nic jiného než sedět v kanceláři a kouřit dýmku, zisk ze zakázek, který s Brabcem získali a realizovali, živil deset dalších lidí, věnujících se nevýdělečné kulturní činnosti.

Zeman pak přivedl svého kamaráda právníka Pavla Rychetského, jenž si získal uznání při obhajování existence Literárních novin a po revoluci udělal největší politickou kariéru.

V tandemu s Rychetským přišel jeho přítel Rudolf Slánský. Ten vedl výrobní oddělení, jehož hitem byl Foglarův hlavolam ježek v kleci.

Všichni jmenovaní, kteří později podepsali Chartu 77, byli ve svých postojích a činech vždy důslední a neztráceli víru ve správnost své životní cesty. Mohu to dosvědčit tím, že zatímco jiní chlapi se při pauzách v práci baví o fotbale nebo o ženských, oni si rozdělovali ministerská křesla v budoucí vládě! S takovými lidmi se mi pracovalo s dvojnásobnou radostí!

Přiznám se, že jsem při té příležitosti utržil i jednu morální ťafku. Pro výrobu ježka v kleci musel Ruda Slánský zajistit odlévací formu, pro což se mu podařilo získat jednoho mimopražského technika. Ten si za tuto práci řekl přes dvacet tisíc korun. Dotázal jsem se známého z továrny Koh-i-noor, zda cena odpovídá zvyklostem, a ten mi řekl, že se mu zdá tak o dva tři tisíce předražena. Rozjel jsem se tedy s Rudou za autorem objednané formy uzavřít smlouvu, použil získané informace a běžné prostředky smlouvání a stlačil cenu na dvacet tisíc. Když jsem se pak na Rudu podíval, co tomu říká, zpražil mě tak pohrdavým pohledem, jako kdybych byl ten nejodpornější vykořisťovatel. V konfliktu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem ho sociální cítění prostě stavělo na stranu „uražených a ponížených“ – řečeno s Dostojevským. Věřím, že se projevovalo i v jeho porevolučním působení ve funkci velvyslance v Rusku a na Slovensku.

Skvělou sestavu disidentů doplňovali další postižené osobnosti: Vladimír Bystrov, novinář, filmový kritik a zahraniční dopisovatel, zasazující se po revoluci zejména o rehabilitaci ruských emigrantů, které po válce pracovníci KGB odvlekli z Československa a poslali na Sibiř; Pavel Macháček, věnující se problematice vysídlených a odsunutých osob; a nechci zapomenout ani na pracovnici naší brněnské filiálky, Věru Rollerovou, moji spolužačku z filosofické fakulty, která později emigrovala do Kanady a byla tu dlouhou řadu let šéfredaktorkou časopisu Nový domov.

Fortunu bohužel čekal a potkal stejný osud jako časopis Dostavník. Po necelých dvou letech činnosti se musela zlikvidovat všechna hospodářská zařízení mládežnických organizací, jejichž samostatnost byla zrušena, a vše se poslušně vrátilo pod střechu jednotného Socialistického svazu mládeže.

Pro Pavla Rychetského se mi podařilo najít místo v nakladatelství Mladá fronta, kde však také brzy skončil a do konce totality pracoval v bytovém družstvu. Ostatní se rozprchli do všech stran, ale nebyli na tom o moc lépe. S většinou jsem se naštěstí dále potkával, například s Kobrou ve výtvarné oblasti a v redakci humoristického časopisu Škrt, s Juppem na Portách, s Věrou Rollerovou přes oceán při přispívání do Nového domova, s Rudolfem Zemanem po revoluci v novinářské organizaci, s Vladimírem Bystrovem jako s kolegou nakladatelem…

Zůstává otázkou, zda nám Fortuna očekávané štěstí skutečně přinesla. Soudím, že ze vzájemného styku a společného vzdorování normalizaci ano. Co nám na rozdíl od současné sázkové kanceláře stejného jména rozhodně nepřinesla, byly miliony zisku. Přesto považuji latinský citát „Audacem fortuna iuvat“ za zcela výstižný. Znamená totiž nejen to, že „odvážným přeje štěstí“, ale i to, že „odvážné těší jejich úděl“, ten, který si sami zvolili, i když nemusí být právě šťastný.

Eduard Světlík

* * *
Fotografie © archív autora

Zobrazit všechny články autora